Všechno jsem obětovala pro dceru – a zůstala jsem sama

„Mami, prosím tě, už toho nech! Vždyť já mám taky svůj život!“ křičela na mě Klára, moje jediná dcera, zatímco si balila věci do tašky. Stála jsem v předsíni našeho bytu v paneláku na Jižním Městě a cítila, jak mi srdce buší až v krku. V ruce jsem svírala její oblíbený svetr, který jsem jí chtěla dát na cestu, ale ona ho odmítla.

„Kláro, já jen… chtěla jsem ti pomoct,“ zašeptala jsem. Ale ona už mě neposlouchala. Zabouchla za sebou dveře a já zůstala stát sama v tichu, které mě dusilo.

Celý život jsem žila pro ni. Když mi bylo dvacet dva a zjistila jsem, že jsem těhotná, její otec – Petr – se k nám otočil zády. Prý je na dítě moc mladý. Zůstala jsem sama, ale nikdy jsem toho nelitovala. Klára byla moje všechno. Pracovala jsem ve školní jídelně, abych nás uživila, a večer jsem jí četla pohádky, i když jsem byla unavená k smrti. Nikdy jsem si nekoupila nové boty, abych jí mohla zaplatit taneční nebo školní výlet.

Když byla Klára malá, byli jsme nerozlučné. Smály jsme se spolu, pekly bábovku a v zimě stavěly sněhuláky na sídlišti. Ale jak dospívala, začala se vzdalovat. Nejdřív to byly jen drobnosti – tajnosti s kamarádkami, první lásky. Pak přišel Tomáš.

Tomáš byl z úplně jiné rodiny než my. Jeho rodiče měli dům v Říčanech a matka – paní Novotná – byla učitelka na gymnáziu. Nikdy mi nedala najevo, že bych byla dost dobrá pro jejího syna. Když Klára začala s Tomášem chodit, paní Novotná ji zvala na víkendy k nim a já zůstávala doma sama. Snažila jsem se to chápat – Klára byla mladá, chtěla poznat něco nového.

Ale pak přišla svatba. Klára mi oznámila, že bude bydlet u Novotných, protože „tam je víc prostoru“ a „Tomáš to tak chce“. Svatba byla krásná, ale cítila jsem se tam jako cizinec. Paní Novotná organizovala všechno – od květin až po dort. Já jen seděla v koutě a sledovala svou dceru, jak se směje s novou rodinou.

Po svatbě jsme si volaly čím dál míň. Když jsem jednou přijela neohlášeně na návštěvu, paní Novotná mi mezi dveřmi řekla: „Klára má teď svůj život. Nechte ji být.“ Cítila jsem se ponížená a zbytečná.

Pak přišla nemoc. Začaly mě bolet klouby a lékař mi diagnostikoval revmatoidní artritidu. Potřebovala jsem pomoc – někdo mi musel nakoupit, občas uvařit nebo uklidit. Zavolala jsem Kláře: „Zlatíčko, mohla bys mi přijít pomoct? Jen na chvíli…“

„Mami, mám toho teď moc v práci a Tomáš je pořád pryč. Zkus si někoho najmout,“ odpověděla mi rychle a rozpačitě.

Najmout si někoho? Já, která jsem celý život počítala každou korunu? Vždyť já bych pro ni udělala cokoliv! Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy měla horečku a já u ní seděla do rána. Na to, jak jsem jí šila šaty na maturitní ples z levné látky, protože na nové nebylo.

Začala jsem být zatrpklá. Když mi sousedka paní Hrdličková přinesla polévku a ptala se na Kláru, jen jsem pokrčila rameny: „Má svůj život.“ Ale uvnitř mě to bolelo jako nůž.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Klára – plakala. „Mami… Tomáš mě podvádí. Nevím co mám dělat.“

Chtěla jsem ji obejmout přes telefon. „Přijeď ke mně,“ řekla jsem jí tiše.

Přijela pozdě v noci s uplakanýma očima. Seděly jsme spolu v kuchyni a já ji hladila po vlasech jako kdysi. Najednou byla zase moje malá holčička.

Ale ráno přišla paní Novotná. Bez pozdravu vešla do bytu: „Kláro, pojď domů! Tady ti nikdo nepomůže.“ Klára vstala a šla s ní bez jediného pohledu zpět.

Zůstala jsem sama. Dny plynuly jeden jako druhý – televize hrála do ticha bytu, klouby bolely čím dál víc a já přemýšlela: Kde se stala chyba? Dala jsem Kláře všechno – svůj čas, lásku i zdraví. Proč teď nemám nic?

Někdy si říkám, jestli je to vina té nové rodiny, která ji odvedla ode mě. Nebo jestli jsem ji příliš rozmazlila tím, že jsem jí nikdy nic neodepřela? Možná kdybych byla přísnější… Možná kdybych měla víc vlastního života…

Dnes už je pozdě něco měnit. Sedím u okna a sleduji děti na hřišti pod panelákem. Přemýšlím: Má vůbec smysl tolik obětovat pro druhého? Nebo je lepší myslet i na sebe?

Co myslíte vy? Udělala bych něco jinak – ale co vlastně? Je chyba milovat až za hranice sebe sama?