Nejsem služka své rodiny: Den, kdy jsem řekla dost

„Gabrielo, proč ještě není ta polévka hotová? Děti mají hlad!“ ozvalo se z obýváku hlasem, který už dávno ztratil vděčnost. Stála jsem u plotny, ruce se mi třásly únavou a v hlavě mi hučelo. Bylo pondělí odpoledne, venku pršelo a já jsem už třetí den v kuse vařila, prala a uklízela v bytě svého syna Tomáše a jeho ženy Lucie. Můj vlastní byt na druhém konci Prahy už jsem týden neviděla.

„Lucie, polévka bude za pět minut. Můžeš mi prosím pomoct nakrájet chleba?“ zkusila jsem opatrně. Lucie jen protočila oči a zmizela zpátky k televizi. Slyšela jsem, jak si šeptá něco o tom, že „starý lidi jsou na nic“.

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Vždyť já tu nejsem služka! Vždycky jsem věřila, že rodina drží pohromadě, že rodiče pomáhají dětem a děti zase rodičům. Ale poslední měsíce jsem měla pocit, že jsem pro ně jen neviditelná ruka, která uklidí, uvaří a zmizí.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Tomáš malý. Sama jsem ho vychovávala po smrti manžela. Bylo to těžké – práce v nemocnici na směny, domácnost, škola. Ale nikdy jsem si nestěžovala. Vždycky jsem chtěla, aby měl lepší život než já. Když si přivedl Lucii, byla jsem šťastná. Mladá, energická holka z Brna, která se smála na celý dům. Jenže po svatbě se něco změnilo.

Začalo to nenápadně. „Gabrielo, mohla byste nám občas pohlídat děti?“ Jasně, ráda! Pak přišlo: „Maminko, nemohla bys nám udělat nákup? My nestíháme.“ A pak už to šlo samo – praní, žehlení, vaření, úklid. Každý den něco. A já? Já jsem byla ráda, že mě potřebují.

Jenže dnes už to nebyla pomoc. Byla to samozřejmost. Lucie mi začala nechávat seznamy úkolů na lednici. Tomáš byl pořád v práci nebo na mobilu. Děti mě braly jako samozřejmost – babička vždycky všechno zařídí.

Ten den jsem se dívala z okna na šedou oblohu a v hlavě mi běžely otázky: Kdy naposledy jsem byla sama venku? Kdy naposledy jsem si přečetla knížku? Kdy naposledy mi někdo poděkoval?

Večer přišel Tomáš domů. „Ahoj mami, co máme k večeři?“ zeptal se bez pohledu na mě. Položila jsem mu talíř na stůl a sedla si naproti.

„Tomáši, můžeme si promluvit?“ začala jsem tiše.

„Jasně, co se děje?“ odpověděl s očima stále v mobilu.

„Cítím se tu jako služka. Pomáhám vám ráda, ale poslední dobou mám pocit, že už nejsem vaše máma nebo babička – jen někdo, kdo tu uklízí a vaří.“

Tomáš zvedl oči a chvíli mlčel. „Ale mami, vždyť víš, že máme hodně práce… Lucie je unavená s dětmi…“

„A já nejsem unavená? Já nemám svůj život?“ vyhrklo ze mě dřív, než jsem to stihla zastavit.

Lucie přišla do kuchyně a slyšela poslední větu. „No promiňte, ale my jsme vás nenutili sem chodit každý den! Když nechcete pomáhat, tak nemusíte!“ řekla ostře.

V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál. „Dobře,“ řekla jsem tiše. „Zítra ráno odcházím domů. Potřebuju si odpočinout.“

V bytě zavládlo ticho. Tomáš se tvářil zmateně, Lucie uraženě. Já cítila směs strachu a úlevy.

Doma jsem první noc nemohla usnout. Bylo mi smutno – po vnoučatech i po tom pocitu potřebnosti. Ale zároveň jsem cítila zvláštní klid. Ráno jsem si udělala kávu a sedla si ke knížce. Po letech.

První dny mi Tomáš volal každý večer: „Mami, kdy přijdeš? Děti tě chtějí vidět.“ Odpovídala jsem: „Ráda přijdu na návštěvu – ale už ne jako služka.“

Lucie mi napsala dlouhou zprávu plnou výčitek i omluv. Prý to bylo těžké období a ona si neuvědomila, jak moc mě využívají.

Začali jsme se vídat méně často – ale když už jsme spolu byli, bylo to jiné. Povídali jsme si, smáli se a já měla čas i sama na sebe.

Dnes vím, že říct dost nebylo sobecké – bylo to nutné. Naučila jsem se vážit si sama sebe a ukázala i své rodině, že láska není o obětování všeho.

Někdy večer přemýšlím: Proč je pro nás ženy tak těžké říct dost? Kolik z nás žije životy pro ostatní a zapomíná na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?