Hanba u neděli: Rodinný oběd, který roztrhl naše vztahy

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ ozvalo se ode dveří kuchyně, když jsem zaslechla, jak tchyně Libuše polohlasem komentuje, že naše Anička je zase nějaká oplácaná. Stála jsem u dřezu a snažila se ignorovat její poznámky, ale tentokrát to bylo jiné. Bylo to příliš osobní. Všichni seděli u stolu, Petr listoval novinami a dělal, že neslyší. Anička se začala hrbit a malý Tomášek se na mě tázavě podíval.

„Myslím to naprosto vážně,“ pokračovala Libuše a upřeně se na mě podívala. „Dneska děti nemají žádné vychování. A ty jim všechno dovolíš, Jitko. Za nás by tohle neprošlo.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. V hlavě mi vířily myšlenky: Mám mlčet jako vždycky? Nebo mám konečně něco říct? Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem se snažila být tou správnou snachou, kdy jsem přehlížela její jedovaté poznámky o tom, jak špatně vařím, jak neumím vychovávat děti, jak Petr vypadá unaveně a že by si zasloužil lepší ženu.

„Mami, prosím tě…“ zkusil Petr tiše, ale Libuše ho přerušila mávnutím ruky.

„Nech mě domluvit! Já už to nemůžu poslouchat. Dneska jsou děti drzé, nevychované a ty jim ještě přidáváš na talíř. Podívej se na Aničku! A Tomášek? Ten je pořád s mobilem v ruce! To za nás nebylo.“

Anička sklopila oči a já cítila, jak se mi svírá žaludek. Bylo mi do breku. Ale tentokrát jsem to nevydržela.

„Libuše, dost!“ vyhrkla jsem a hlas se mi třásl. „Moje děti nejsou žádné nevychované spratky. A jestli ti vadí, jak je vychovávám, tak to řekni mně – ne jim! Už toho mám dost.“

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Petr ztuhl a jeho otec František se zamračil. Děti se na mě vyděšeně podívaly.

Libuše se narovnala a zvedla bradu: „Tak takhle se mnou mluvit nebudeš! Já jsem tady něco dokázala! Ty jsi jenom učitelka na základce, co si myslí, že všechno ví nejlíp.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Ano, jsem učitelka. A vím jedno – děti potřebují lásku a podporu, ne ponižování a urážky. Jestli ti vadíme, můžeme odejít.“

Petr mlčel. Ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem pochopila, že v tomhle boji budu sama.

Libuše prudce vstala od stolu. „Tak běžte! Když si myslíš, že jsi lepší než my všichni tady!“

Vzala jsem Aničku za ruku a Tomáška za rameno. „Pojďte, děti.“

Cestou domů jsme mlčeli. Děti byly zmatené a já měla pocit viny i úlevy zároveň. Petr šel pár kroků za námi a doma se zavřel do ložnice.

Večer jsme seděli u stolu sami tři. Anička tiše šeptla: „Mami, já už tam nechci nikdy chodit.“

Pohladila jsem ji po vlasech: „Nebudeme tam chodit, když nechceš.“

Petr přišel až pozdě v noci. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Jitko… proč jsi to musela takhle vyhrotit?“ zeptal se nakonec.

Podívala jsem se mu do očí: „Protože už toho bylo moc. Protože chci chránit naše děti i sebe.“

Zavrtěl hlavou: „Víš, že teď bude doma peklo? Máma mi už volala…“

„A co jsi jí řekl?“

„Že nevím… že to musíme nějak vyřešit.“

Od té doby jsme k Libuši nechodili. Petr byl odtažitý, často zůstával déle v práci nebo chodil na pivo s kamarády. Doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet.

Jednou večer přišla SMS od Libuše: „Jestli máš trochu slušnosti, omluvíš se.“

Dlouho jsem na ni koukala a přemýšlela: Omluvit se? Za co? Za to, že bráním svoje děti? Za to, že už nechci být terčem jejích urážek?

Anička byla veselejší, když věděla, že už nemusí k babičce. Tomášek se mě jednou zeptal: „Mami, proč nás babička nemá ráda?“

Objala jsem ho: „To není o vás. Někdy jsou dospělí smutní nebo zlí a neumí to jinak.“

Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe. Jednou večer řekl: „Nevím, jestli tohle zvládnu. Máma je sama…“

„A co my?“ zeptala jsem se tiše.

Nevěděl.

Od té doby uplynulo několik měsíců. S Petrem jsme spolu mluvili méně a méně. Děti byly klidnější, ale já měla pocit, že jsem rozbila rodinu.

Někdy v noci ležím vzhůru a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla ještě chvíli vydržet kvůli dětem? Kde je ta hranice mezi ochranou rodiny a rozbitím vztahů?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší mlčet kvůli klidu v rodině, nebo se postavit za sebe i za své děti – i když to znamená ztratit část rodiny?