Jedna minuta pozdě: Můj život s tchyní generálkou

„Zase jsi přišla o minutu později, než jsem řekla, Hano! Myslíš, že oběd se uvaří sám?“ Jarmila stála v kuchyni s rukama v bok, její pohled byl tvrdý jako sklo. V tu chvíli jsem měla chuť se rozplakat nebo utéct. Ale místo toho jsem jen polkla a tiše se omluvila. Bylo to už potřetí tento týden, co jsem nestihla přijít přesně na čas, jak si přála.

Když jsem se před třemi lety vdala za Petra, nikdy by mě nenapadlo, že největší zkouškou našeho manželství nebude on, ale jeho matka. Jarmila byla vdova, která celý život pracovala jako účetní na městském úřadě v Pardubicích. Všechno muselo být podle pravidel – její pravidla byla zákonem. Když jsme se k ní nastěhovali po svatbě, protože jsme neměli na vlastní byt, věřila jsem, že to bude jen dočasné. Ale čas plynul a my stále bydleli v jejím třípokojovém bytě na sídlišti Dubina.

„Petře, proč jí nikdy nic neřekneš?“ šeptala jsem mu večer v ložnici, když jsme leželi vedle sebe a já se snažila zadržet slzy. „Vždyť víš, jaká je. Nech to být, Hani,“ odpověděl unaveně a otočil se ke zdi. Cítila jsem se sama. Každý den jsem se snažila být lepší – vařit podle jejích receptů, uklízet tak, jak to dělala ona, dokonce jsem skládala ručníky do přesných komínků. Ale nikdy to nestačilo.

Jednoho dne přišla domů dřív z nákupu a našla mě, jak telefonuji s mámou. „Zase si stěžuješ? To bys radši měla vzít hadr do ruky!“ vyštěkla na mě. Položila jsem telefon a cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem. „Já si nestěžuji, jen si povídáme,“ snažila jsem se bránit. „Kdybys radši povídala s manželem! Ten je pořád v práci a doma má nepořádek!“ Její slova mě bodala jako jehly.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, protože jsem nechtěla vysvětlovat, proč stále bydlíme u tchyně a proč se necítím šťastná. Moje máma mi jednou řekla: „Haničko, musíš si stát za svým. Jinak tě ta ženská zničí.“ Ale kde vzít tu sílu?

Jednoho večera jsme seděli u večeře – já, Petr a Jarmila. Petr mlčel a Jarmila kritizovala můj bramborový salát: „Tohle bys v životě neměla servírovat hostům! Brambory jsou rozvařené.“ V tu chvíli mi praskly nervy. „A co kdybyste si příště uvařila sama?“ vyhrkla jsem a okamžitě toho litovala. Petr zvedl oči od talíře a Jarmila ztuhla. „Tak takhle se mnou mluvit nebudeš!“ zasyčela.

Následující dny byly ještě horší. Jarmila se mnou nemluvila vůbec nebo jen ledově stručně. Petr byl v práci ještě déle než obvykle. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domově.

Jednoho rána jsem našla na stole lístek: „Odpoledne přijde paní Novotná na kávu. Uklidit obývák!“ Podepsaná Jarmila. Vztek ve mně bublal. Proč pořád musím poslouchat? Proč nemůžeme žít sami? Zavolala jsem Petrovi do práce: „Musíme si promluvit.“

Večer jsme seděli v autě před panelákem. „Petře, já už to nezvládnu. Buď najdeme vlastní bydlení, nebo… nebo nevím.“ Díval se na mě dlouho mlčky. „Hani, víš, že teď na to nemáme peníze.“ „Ale já už tu nemůžu být! Každý den mě ponižuje!“

Petr mi slíbil, že se pokusí najít řešení. Ale týdny plynuly a nic se neměnilo. Jednou v noci jsem slyšela Jarmilu telefonovat s kamarádkou: „Ta Hana je líná a rozmazlená. Kdybych já byla mladá, všechno bych zvládla líp.“ Slzy mi tekly po tváři a já věděla, že musím něco udělat.

Začala jsem hledat práci na částečný úvazek – chtěla jsem mít vlastní peníze a možnost odejít. Našla jsem místo v malé kavárně na náměstí. První výplata byla malá, ale znamenala pro mě svobodu.

Jednoho dne jsem přišla domů později – Jarmila už čekala v kuchyni. „Kde jsi byla? Tady máš povinnosti!“ „Byla jsem v práci,“ odpověděla jsem klidněji než kdy dřív. „Práce? A kdo ti to dovolil?“ „Nemusím se vás ptát o dovolení,“ řekla jsem poprvé nahlas.

Jarmila zbledla a odešla do svého pokoje. Petr přišel domů a já mu všechno řekla. Byl překvapený, ale nakonec mě objal: „Jsem na tebe pyšný.“

Začali jsme šetřit každý halíř. Po půl roce jsme našli malý podnájem na okraji města. Když jsme odcházeli od Jarmily, neřekla ani slovo na rozloučenou.

Dnes žijeme s Petrem sami v našem malém bytě. Není to jednoduché – splácíme nájem, někdy máme hluboko do kapsy, ale konečně dýchám svobodně.

Občas přemýšlím: Proč je tolik žen jako Jarmila? Proč místo podpory volí kontrolu a kritiku? A kolik mladých rodin ještě musí projít stejným peklem jako my? Co byste udělali vy na mém místě?