Peníze už nejsou moje: Příběh české ženy, která bojuje o vlastní život

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když jsem poprvé slyšela jeho rozhodnutí. Stála jsem v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Petr se na mě ani nepodíval. „Táta tomu rozumí líp než my. Aspoň neuděláme žádnou blbost,“ řekl klidně a dál si mazal chleba. V tu chvíli jsem věděla, že něco uvnitř mě prasklo.

Jmenuji se Novotná Jana, je mi třicet osm let a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset bojovat o vlastní důstojnost ve vlastní rodině. S Petrem jsme spolu už patnáct let. Když jsme se brali, sliboval mi, že budeme všechno dělat spolu. Ale od chvíle, kdy jeho matka zemřela a jeho otec Lojza zůstal sám, začalo se všechno měnit. Lojza se k nám začal stěhovat čím dál častěji – nejdřív jen na víkendy, pak už i přes týden. A najednou měl klíče od našeho bytu i od našeho účtu.

„Jano, já vím, že je to nezvyklé,“ snažila se mě uklidnit moje sestra Alena po telefonu, „ale třeba to Petr myslí dobře. Třeba má strach.“

„Strach? Z čeho? Že bych koupila špatné máslo? Nebo že bych si dovolila koupit dětem nové boty?“ vyjela jsem na ni. Věděla jsem, že to není fér, ale byla jsem zoufalá. Každý měsíc jsem musela prosit Lojzu o peníze na nákup. On seděl v našem obýváku, popíjel pivo a s úšklebkem mi podával bankovky: „Na co to potřebuješ? Zase nějaké zbytečnosti?“

Začala jsem se stydět. Přestala jsem chodit s kamarádkami na kávu, protože jsem neměla na útratu. Dětem jsem lhala, proč nemůžeme jet na výlet. Petr byl pořád v práci nebo s tátou v hospodě. Když jsem mu to vyčítala, jen mávl rukou: „Přeháníš. Táta nám pomáhá.“

Jednoho večera jsem seděla u stolu a počítala drobné na chleba. Malá Anička přišla a objala mě kolem krku: „Mami, proč jsi smutná?“ Polkla jsem slzy a pohladila ji po vlasech: „Jen jsem unavená, zlatíčko.“ Ale uvnitř mě to bolelo čím dál víc.

Začala jsem psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat vztek a bezmoc. Psala jsem o tom, jak mi Lojza kontroluje účtenky, jak mi Petr nevěří, jak se cítím jako služka ve vlastním domě. Jednou večer Petr deník našel. „Co to je za nesmysly?“ rozčiloval se. „Proč si stěžuješ? Máš kde bydlet, máš co jíst!“

„Ale nemám žádný hlas! Nemůžu rozhodovat o ničem! Ani o tom, co koupím dětem k narozeninám!“ křičela jsem zoufale.

Lojza přišel do kuchyně a s ledovým klidem řekl: „Když se ti to nelíbí, můžeš jít.“ V tu chvíli jsem poprvé pocítila opravdový strach – kam bych šla? Mám dvě děti, žádné úspory, rodiče už nežijí.

Dny plynuly jeden jako druhý. Ráno vstát, připravit snídani, odvézt děti do školy, nakoupit za pár korun to nejnutnější a večer čekat na povolení koupit něco navíc. Přestala jsem být sama sebou. Přestala jsem snít.

Jednou večer přišel Petr domů opilý. Děti už spaly a já seděla v kuchyni s hlavou v dlaních. „Jano…“ začal nejistě. „Táta říká… že jsi nevděčná.“

Podívala jsem se na něj a poprvé v životě ho litovala. Viděla jsem v něm malého kluka, který se bojí svého otce víc než o vlastní rodinu. „A co říkáš ty?“ zeptala jsem se tiše.

Mlčel dlouho. Pak jen pokrčil rameny: „Nevím.“

V tu chvíli jsem věděla, že už dál nemůžu čekat na zázrak. Druhý den ráno jsem sbalila dětem pár věcí do batohu a odešla k Aleně. Bylo to těžké rozhodnutí – měla malý byt a dvě děti navíc znamenaly spoustu komplikací. Ale poprvé po letech jsem cítila úlevu.

Petr mi volal každý den. Prosil mě, abych se vrátila. Slíbil změnu. Ale já už nevěřila slibům.

Začala jsem chodit na brigádu do pekárny a pomalu si šetřit peníze na vlastní bydlení. Bylo to těžké – někdy jsme s dětmi večeřely jen chleba s máslem a kakao –, ale byla jsem svobodná.

Po půl roce mi Petr napsal dopis: „Odpusť mi. Nevěděl jsem, jak moc ti ubližuju.“ Chtěl začít znovu – bez Lojzy, bez kontroly.

Stála jsem před rozhodnutím: vrátit se do starého života nebo jít dál sama? Dnes už vím, že největší odvaha není odejít – ale zůstat sama sebou.

A tak se ptám vás: Kolik žen kolem nás žije v tichém zoufalství jen proto, že jim někdo vzal právo rozhodovat o vlastním životě? Máme právo mlčet – nebo máme povinnost promluvit?