Pod vládou mé tchyně: Život v jejím stínu

„Martino, už je půl sedmé. Snídaně má být na stole v sedm. Nezapomeň, že Petr má rád vajíčka na měkko, ne na tvrdo,“ ozvalo se za mnou, sotva jsem otevřela oči. Hlas paní Novotné, mé tchyně, byl ostrý jako břitva a stejně tak studený. V tu chvíli jsem měla chuť zůstat ležet a předstírat nemoc, ale věděla jsem, že by to znamenalo další výčitky a pohledy plné zklamání.

Když jsem se před rokem vdávala za Petra, nikdy by mě nenapadlo, že skončíme v jeho dětském pokoji pod střechou rodinného domu v Berouně. Bylo to prý jen na chvíli, než našetříme na vlastní byt. Jenže chvíle se protáhla na měsíce a já se pomalu začala ztrácet sama sobě.

„Martino, kde je ten čaj? A proč jsi zase zapomněla utřít stůl?“ pokračovala paní Novotná, když jsem nervózně pokládala hrnky na ubrus. Petr seděl u stolu s mobilem v ruce a dělal, že nic neslyší. V tu chvíli jsem pocítila směs vzteku a bezmoci. Proč se mě nikdy nezastane? Proč je pro něj jednodušší mlčet?

Po snídani jsem se snažila najít si chvilku pro sebe. Zavřela jsem se v koupelně a opřela čelo o studené kachličky. Slzy mi tekly po tvářích a já si v duchu opakovala: „To zvládneš. Je to jen přechodné.“ Ale s každým dalším dnem mi připadalo, že se ten přechod nikdy nezmění v něco lepšího.

Odpoledne jsem šla nakoupit. V obchodě jsem potkala svou kamarádku Janu. „Ty vypadáš hrozně unaveně,“ řekla mi upřímně. „To ta tvoje tchyně?“ Přikývla jsem a Jana mě objala. „Musíš si s Petrem promluvit. Takhle to dál nejde.“

Večer jsem seděla s Petrem v našem pokoji. „Petře, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. „Tvoje máma… já už to nezvládám. Připadám si tu jako služka.“

Petr se zamračil. „Ale vždyť ona to myslí dobře. Chce jen, aby bylo doma všechno v pořádku.“

„A co já? Na mě vůbec nemyslíš? Každý den mě kritizuje, kontroluje… Už ani nevím, kdo vlastně jsem.“

Petr mlčel. Cítila jsem, jak mezi námi roste zeď nepochopení.

Další dny byly ještě horší. Paní Novotná začala komentovat i to, jak věším prádlo nebo jak dlouho se sprchuji. Jednou večer jsem zaslechla její rozhovor s Petrem:

„Ta tvoje Martina je nějaká líná, nemyslíš? Dřív bych ti takovou nevěstu domů nepřivedla.“

Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem vyběhnout z pokoje a zakřičet, že nejsem žádná lenoška, ale místo toho jsem jen tiše plakala do polštáře.

Jednoho dne jsem už nevydržela. Když paní Novotná začala opět kritizovat můj způsob vaření, položila jsem vařečku na linku a řekla: „Paní Novotná, já už takhle dál nemůžu. Nejsem vaše služka.“

Ztuhla překvapením. „Jak to se mnou mluvíš?“

„Jako člověk, který má taky nějakou hrdost,“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem.

Večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně na postel a dlouho mlčel.

„Mami říkala, že jsi na ni byla drzá,“ začal.

„A co ty? Co si o tom myslíš ty?“ zeptala jsem se.

Petr se zadíval do země. „Nevím… Je to těžké. Je to moje máma.“

V tu chvíli mi došlo, že pokud něco nezměním já sama, nikdo jiný to za mě neudělá.

Začala jsem hledat práci i malý podnájem. Každý den jsem si psala seznam věcí, které mi dělají radost – i kdyby to byla jen procházka po náměstí nebo káva s Janou.

Jednoho večera jsem Petrovi oznámila: „Našla jsem byt. Stěhuju se tam – a ráda bych, abys šel se mnou.“

Petr byl zaskočený. „A co máma?“

„Tohle je o nás dvou,“ odpověděla jsem pevně.

Nakonec jsme se odstěhovali spolu. Nebylo to jednoduché – začátky byly těžké a vztah s paní Novotnou zůstal napjatý. Ale poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že žiju svůj vlastní život.

Někdy večer přemýšlím: Kde je ta hranice mezi úctou k rodině a úctou k sobě samé? Kolik toho jsme ochotni obětovat pro klid v rodině – a kdy už je čas říct dost?