Když se tři stali příliš mnoha: Nečekané rozloučení
«Petře, musíme si promluvit,» řekla jsem, když jsem se vrátila domů z práce. Srdce mi bušilo jako o závod a v břiše jsem cítila motýly. Petr seděl na gauči a sledoval televizi, zatímco naše dvě děti, Anička a Honzík, si hrály na koberci. «Co se děje, Lído?» zeptal se, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
«Jsem těhotná,» vyhrkla jsem, než jsem si to stihla rozmyslet. Petr ztuhl a pomalu otočil hlavu směrem ke mně. V jeho očích jsem viděla směsici překvapení a něčeho, co jsem nedokázala přesně určit.
«Třetí dítě?» zeptal se nevěřícně. «Jak se to mohlo stát? Myslel jsem, že jsme byli opatrní.»
«Já vím,» odpověděla jsem tiše. «Ale stalo se to. A já si myslím, že bychom to měli přijmout jako dar.»
Petr si povzdechl a promnul si čelo. «Lído, já nevím, jestli to zvládnu. Už teď mám pocit, že sotva zvládáme dvě děti a práci. Třetí dítě… to je prostě moc.»
Jeho slova mě zasáhla jako rána do žaludku. Vždycky jsme mluvili o tom, jak bychom chtěli velkou rodinu. Ale teď, když to bylo skutečné, Petr couval.
«Myslela jsem, že to zvládneme společně,» řekla jsem s nadějí v hlase.
«Já taky,» přiznal Petr. «Ale teď… prostě nevím. Potřebuju čas na přemýšlení.»
Dny plynuly a mezi námi se rozprostírala tichá propast. Petr se stále více uzavíral do sebe a já se snažila udržet naši rodinu pohromadě. Anička a Honzík si začali všímat napětí mezi námi a já se snažila před nimi skrývat slzy.
Jednoho večera, když děti usnuly, Petr konečně promluvil. «Lído, já to nezvládnu,» řekl s očima plnýma slz. «Nemůžu být otcem třetího dítěte.»
«Co tím myslíš?» zeptala jsem se zděšeně.
«Myslím tím, že musíme jít každý svou cestou,» odpověděl Petr zlomeným hlasem.
Byla jsem v šoku. Jak mohl něco takového říct? Jak mohl opustit naši rodinu kvůli něčemu, co jsme si oba přáli?
«A co děti?» zeptala jsem se zoufale.
«Budu je milovat navždy,» řekl Petr. «Ale nemůžu být tím mužem, kterého potřebuješ, abych byl.»
Slova mi uvízla v hrdle a já jen bezmocně přikývla. Věděla jsem, že naše manželství skončilo.
Následující týdny byly jako noční můra. Petr se odstěhoval a já zůstala sama s dětmi a rostoucím břichem. Každý den byl boj o přežití – jak emocionálně, tak finančně.
Moje matka mi pomohla najít sílu pokračovat dál. «Lído, jsi silná žena,» říkala mi často. «Dokážeš to zvládnout sama.» A já jí chtěla věřit.
Když se narodil náš syn Tomášek, cítila jsem směsici radosti a smutku. Byl nádherný a já ho milovala celým svým srdcem. Ale zároveň jsem cítila prázdnotu po Petrovi.
Život jako svobodná matka nebyl snadný. Musela jsem najít novou práci, abych uživila rodinu, a zároveň se starat o tři malé děti. Byly dny, kdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál.
Ale pak jsem se podívala na své děti a uvědomila si, že pro ně musím být silná. Byly mým světlem ve tmě a já věděla, že pro ně udělám cokoliv.
Jednoho dne mě zastavila sousedka Jana na ulici. «Lído, slyšela jsem o tom, co se stalo,» řekla soucitně. «Jsi neuvěřitelná žena. Jak to všechno zvládáš?»
Usmála jsem se na ni a odpověděla: «Každý den je výzva, ale mám své děti a to je to nejdůležitější.»
Ačkoliv mě Petrovo rozhodnutí stále bolelo, naučila jsem se žít pro přítomnost a radovat se z každého okamžiku s mými dětmi.
Někdy si kladu otázku: Jak může láska tak rychle zmizet? A co bych udělala jinak, kdybych měla tu možnost? Ale možná jsou některé otázky odsouzeny zůstat nezodpovězené.