Proč mě pořád srovnává se svou bývalou? Můj boj o vlastní hodnotu ve stínu minulosti

„To by Jana nikdy neudělala,“ ozvalo se z kuchyně, když jsem položila talíř s večeří na stůl. Ztuhla jsem. Tchyně se na mě dívala s tím svým známým pohledem, ve kterém se mísila lítost a odsouzení. Petr, můj muž, mlčel. Jen si zamyšleně míchal polévku. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít talíř o zeď a utéct pryč. Ale místo toho jsem jen sevřela ruce v pěst pod stolem a snažila se nedat na sobě nic znát.

Jana. To jméno mě pronásleduje už čtyři roky, co jsem s Petrem. Byla jeho první láska, jeho manželka, matka jeho dcery Klárky. Všichni v jeho rodině ji milovali. „Jana by tohle uvařila jinak.“ „Jana měla vždycky uklizeno.“ „Jana nikdy nezapomněla na narozeniny.“ Každý den jsem slyšela její jméno víc než to svoje.

Jednou večer, když jsme s Petrem seděli na gauči a já se snažila soustředit na film, který běžel v televizi, jsem to už nevydržela. „Proč mě pořád srovnáváš s Janou?“ vyhrkla jsem. Petr se na mě překvapeně podíval. „Ale já tě nesrovnávám…“ začal, ale já ho přerušila: „Každý den slyším, co by Jana udělala jinak nebo líp. Už nevím, kdo vlastně jsem.“

Petr si povzdechl a chvíli bylo ticho. „Víš, že to není jednoduché. Klárka je na Janu zvyklá… a máma taky.“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Kdo jsem já v tomhle domě?“

Následující dny byly napjaté. Tchyně mi dávala najevo, že nejsem dost dobrá. Klárka mi říkala „teto“, i když jsem se snažila být jí blíž. Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe. Připadala jsem si jako host ve vlastním životě.

Jednoho dne jsem šla pro Klárku do školy. Stála tam s kamarádkami a smála se. Když mě uviděla, její úsměv pohasl. „Ahoj,“ řekla chladně. Cestou domů mlčela. Když jsme přišly domů, sedla si k počítači a zavřela dveře od pokoje.

Večer jsem seděla v kuchyni a brečela do hrníčku s čajem. Přisedla si ke mně moje kamarádka Lenka, která přišla na návštěvu. „Proč jim to dovoluješ?“ zeptala se přímo.

„Nevím,“ vzlykla jsem. „Možná mám strach, že když budu sama sebou, ztratím Petra.“

Lenka mě objala. „Ale takhle ztrácíš sama sebe.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co odešla.

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem si zapisovala, co cítím, co mě bolí, co bych chtěla změnit. Pomalu jsem si uvědomovala, že nejsem Jana – a nikdy nebudu. Ale že mám právo být slyšená a milovaná taková, jaká jsem.

Jednoho večera jsem pozvala Petra na procházku do Stromovky. Bylo chladno a listí šustilo pod nohama. Zastavila jsem se u lavičky a podívala se mu do očí.

„Petře, já už takhle dál nemůžu,“ řekla jsem pevně. „Potřebuju vědět, že mě vidíš – mě, ne Janu v mém stínu.“

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Já vím, že to není fér… Ale někdy mám pocit, že když tě přijmu úplně, zradím Janu i Klárku.“

„Ale tím zrazuješ mě,“ odpověděla jsem tiše.

Doma jsme si dlouho povídali. Poprvé mi Petr řekl o svých pocitech viny po rozvodu, o strachu z toho, že Klárka nebude šťastná. Poprvé jsme byli opravdu upřímní.

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Smíchově. Bylo to těžké – poslouchat věci, které bolí, přiznat si vlastní chyby i slabosti. Ale pomalu jsme se učili být spolu jinak.

Tchyně to nesla těžce. Jednou mi řekla: „Nikdy nebudeš jako Jana.“ Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě odpověděla: „To ani nechci být.“

Klárka mi jednou večer přinesla obrázek – nakreslila nás tři spolu na výletě v zoo. „Mami říkala, že jsi hodná,“ zašeptala mi do ucha.

Nebylo to jednoduché a pořád není. Ale už vím, že mám právo být sama sebou – i když to znamená jít proti očekáváním ostatních.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije ve stínu někoho jiného? Kolik z nás má odvahu říct: Stačí! Kdy jste naposledy bojovali za sebe – i když to bolelo?