Když se rodina rozpadá: Mezi láskou k manželovi a strachem o vlastní děti

„To nemyslíš vážně, Honzo! Jak si představuješ, že tady bude tvoje máma bydlet? Vždyť máme dvě malé děti a ona…“ Zlomil se mi hlas a v očích mě pálily slzy. Honza stál uprostřed kuchyně, ruce v kapsách, a díval se na mě s tím svým tvrdým pohledem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla.

„Jitko, ona nemá kam jít. Je nemocná. Je to moje máma,“ řekl tiše, ale neústupně. V tu chvíli jsem věděla, že je rozhodnuto. Ale já… já jsem se bála. Jeho matka, paní Věra, byla vždycky komplikovaná. Od začátku našeho vztahu mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. Když jsme se brali, šeptala mi do ucha: „Uvidíme, jak dlouho ti to vydrží.“

Teď měla přijít do našeho bytu na sídlišti v Modřanech. Dvě děti, tři pokoje a ona – žena, která mě nikdy nepřijala. „Honzo, prosím tě… Víš, jaká je. Vždycky mě ponižovala. A teď máme děti! Co když… co když jim něco udělá? Nebo mi? Já už to psychicky nezvládnu!“

Honza mlčel. Pak jen suše řekl: „Jestli ji sem nevezmeme, skončí na ulici. A já s tím nemůžu žít.“

Ten večer jsem seděla v ložnici a slyšela, jak Honza telefonuje s paní Věrou. „Ano, mami, zítra tě přivezu. Jitka to pochopí… Musí.“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely vzpomínky – jak mě jednou zamkla na balkoně během rodinné oslavy a smála se tomu před ostatními. Jak mi vyčítala, že neumím vařit svíčkovou jako ona. Jak mi řekla, že moje dcera je „celá po tobě, chudák malá“.

Ráno jsem Honzovi řekla: „Jestli ji sem přivedeš, já odejdu.“ Podíval se na mě jako na cizího člověka. „To bys udělala? Kvůli mojí mámě?“

„Kvůli nám všem! Kvůli dětem! Honzo, ona je nemocná nejen tělem…“

Ale on už mě neposlouchal.

Dopoledne přijeli. Paní Věra seděla v autě zabalená v šále a hned ve dveřích prohlásila: „Tak tady budu bydlet? No… lepší než nic.“ Děti se schovaly za mě a já cítila, jak se mi stahuje žaludek.

První dny byly peklo. Paní Věra kritizovala všechno – od toho, jak věším prádlo, po to, jak mluvím na děti. „Za nás bys už dostala pár facek,“ říkala mi před nimi. Honza byl pořád v práci nebo s ní u doktorů a já zůstávala doma sama s jejími poznámkami.

Jednou večer jsem slyšela, jak Honzovi říká: „Víš, Jitka není špatná holka… ale nikdy nebude jako tvoje babička.“

Začala jsem být nervózní, podrážděná. Děti byly plačtivé. Nejmladší syn začal koktat. Když jsem to řekla Honzovi, jen mávl rukou: „To je jen období.“

Jednoho dne jsem našla paní Věru v dětském pokoji, jak křičí na naši dceru: „Ty jsi stejná jako tvoje matka! Nic neumíš!“ Dcera brečela a já… něco ve mně prasklo.

„Dost! Tohle už nikdy nedělejte! Tady jste host!“ křičela jsem a třásla se vzteky i strachem.

Večer přišel Honza domů a paní Věra mu všechno převyprávěla po svém: že jsem jí vyhrožovala a že ji chci vyhodit na ulici.

Honza přišel za mnou do kuchyně. „Jitko… Já už nevím. Máma je nemocná. Ty jsi pořád nervózní. Děti brečí… Co mám dělat?“

„Vyber si,“ řekla jsem tiše. „Buď ona, nebo my.“

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Nemůžu ji vyhodit.“

Druhý den jsem sbalila dětem věci a odešla k rodičům do Berouna.

Od té doby jsme s Honzou mluvili jen přes právníky. Děti se ptají na tátu a já nevím, co jim mám říct. Večer sedím u okna a přemýšlím: Byla jsem opravdu tak sobecká? Měla jsem právo chránit sebe a děti – nebo jsem měla být silnější a vydržet?

Možná bych měla být vděčná za to ticho v bytě… Ale místo klidu cítím jen prázdno a vinu.

Co byste udělali vy? Je správné bojovat za svůj klid i za cenu rozbití rodiny? Nebo je rodina vždycky na prvním místě – i když to znamená obětovat sebe?