Když hosté nechtějí odejít: Velikonoce, které roztrhly naši rodinu

„Alžběto, pojď sem, prosím tě!“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který jsem už od rána slyšela nejmíň poosmé. Položila jsem utěrku a s těžkým povzdechem vstoupila do místnosti, kde se právě hádaly dvě ženy o to, kdo bude krájet cibuli. Moje tchyně Marie a její sestřenice Jarka. Obě měly ruce v bok a v očích blesky.

„Já to dělám vždycky, Jarko, ty to krájíš moc na hrubo!“ rozčilovala se Marie.

„Ale prosím tě, Maruško, vždyť to je jedno! Hlavně že to bude hotové,“ odsekla Jarka a podívala se na mě, jako bych měla rozhodnout o osudu celé večeře.

Bylo pondělí velikonoční a já už byla na pokraji sil. V našem třípokojovém bytě v Brně se tísnilo osm lidí. Původně měli Marie s manželem přijet na dvě noci. Jenže pak zavolala Jarka, že by se taky ráda zastavila „na chvilku“. A s ní přijel její muž Olda a jejich syn Petr. Když jsem v pátek večer otevřela dveře a spatřila tu karavanu kufrů, spacáků a igelitek s jídlem, měla jsem chuť utéct oknem.

První noc byla ještě snesitelná. Všichni byli unavení z cesty a rychle usnuli. Ale už v sobotu ráno začalo peklo. Marie s Jarkou se předháněly v tom, kdo lépe uvaří bramborový salát, Olda si pustil rádio na plné pecky a Petr zabral náš obývák s PlayStationem. Můj muž Tomáš se tvářil provinile a pořád opakoval: „To je jen na chvíli, neboj.“

Jenže chvíle se protahovala. V neděli večer jsem už neměla sílu ani mluvit. Všude byl nepořádek, v koupelně fronta, v lednici místo jen na jogurt a moje nervy byly napnuté k prasknutí. Když jsem si chtěla na chvíli sednout s knížkou do ložnice, našla jsem tam Jarku, jak si lakuje nehty na mé posteli.

„Promiň, Alžběto, ale u vás je takový klid,“ usmála se nevinně.

Klid? V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem šla do kuchyně a začala umývat nádobí, abych aspoň na chvíli unikla.

V pondělí ráno jsem doufala, že už konečně pojedou domů. Jenže místo toho Jarka oznámila: „Olda má zítra ještě volno, tak bychom tu mohli zůstat do úterý.“

Podívala jsem se na Tomáše. Mlčel. V očích měl strach.

Večer jsme se pohádali. „Tomáši, tohle už nejde! Nemáme žádné soukromí, všude je bordel a já už nemůžu!“ vybuchla jsem.

„Co mám dělat? To jsou mámina příbuzní… Nechci ji zklamat,“ šeptal Tomáš.

„A co já? Já pro tebe nejsem důležitá?“

Ticho. Jen z vedlejšího pokoje bylo slyšet smích a cinkání skleniček.

Další den už jsem byla jako tělo bez duše. Ráno mi Jarka oznámila, že by potřebovala vyprat prádlo. Olda si stěžoval, že mu došlo pivo. Marie mi vyčetla, že jsem špatně zametla chodbu.

Večer jsem seděla v koupelně na zemi a brečela. Přemýšlela jsem, jestli je normální cítit se ve vlastním bytě jako cizinec. Jestli je správné obětovat všechno pro rodinu – i když ta rodina překračuje všechny hranice slušnosti.

Když konečně v úterý odpoledne odjeli, zůstala po nich spoušť – špinavé ručníky, drobky v posteli, prázdná lednice a hlavně pocit prázdnoty mezi mnou a Tomášem.

Seděli jsme spolu u stolu a mlčeli.

„Promiň,“ řekl tiše.

Nevěděla jsem, co říct. Byla jsem vyčerpaná a zklamaná.

Teď je pár dní po Velikonocích a já pořád přemýšlím: Má rodina opravdu vždycky přednost před naším vlastním štěstím? Kde je hranice mezi pohostinností a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?