Mezi dvěma světy: Jak jsem hledala sílu být macechou

„Proč mě prostě nemůžeš mít ráda jako máma?!“ křičela na mě Adélka, její tvář byla červená vztekem a slzami. Stála jsem v předsíni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, v ruce hrnek s kakaem, který už dávno vychladl. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Všechno ve mně křičelo: „Tohle není můj boj! Nejsem její máma!“ Ale pak jsem si vzpomněla na slova modlitby, kterou jsem si šeptala každé ráno: „Pane, dej mi sílu milovat i tam, kde to bolí.“

Když jsem si před třemi lety brala Petra, věděla jsem, že do manželství nevstupuji jen s ním. Věděla jsem, že jeho dvě děti – Adélka a Matěj – jsou součástí balíčku. Ale realita byla mnohem těžší, než jsem si kdy dokázala představit. První týdny byly plné nejistoty. Děti mě oslovovaly „teto“, jejich pohledy byly plné nedůvěry. Petra jejich matka opustila kvůli jinému muži a já byla ta „nová“, která jim měla nahradit všechno ztracené.

Jednoho večera, když Petr zůstal v práci déle a já měla děti na starosti sama, Adélka odmítla večeři. „Maminka dělá lepší bramborovou kaši,“ řekla a odsunula talíř. Matěj se ke mně ani nepodíval. Seděla jsem u stolu a cítila se naprosto zbytečná. V noci jsem brečela do polštáře a prosila Boha, aby mi ukázal cestu. „Proč jsi mi je dal do života, když nevím, jak jim být dobrou macechou?“

Petr byl laskavý, ale často unavený. „Jani, dej tomu čas,“ říkal mi. Jenže čas plynul a já měla pocit, že se všechno jen zhoršuje. Děti mě ignorovaly nebo se mnou otevřeně bojovaly. Ve škole si Adélka stěžovala učitelce, že doma není šťastná. Sociální pracovnice nás navštívila a já měla pocit, že selhávám na celé čáře.

Jednou v neděli po mši jsem zůstala sedět v lavici déle než ostatní. Kostel svatého Františka byl téměř prázdný a já šeptala: „Bože, proč je to tak těžké? Proč mě děti odmítají?“ Vedle mě se posadila starší paní Marie z farnosti. „Janičko,“ řekla tiše, „láska někdy bolí nejvíc tam, kde ji nejvíc potřebujeme dát.“ Její slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté.

Začala jsem se modlit za každé dítě zvlášť. Za Adélku, aby našla klid ve svém srdci. Za Matěje, aby se nebál otevřít. A za sebe – abych měla trpělivost a nevzdala to.

Jednoho dne přišel Matěj domů s rozbitým kolenem. Petr byl v práci a já ho musela ošetřit sama. Seděl na vaně a tiše vzlykal. „Můžeš mi to zalepit?“ zeptal se poprvé bez vzdoru. Opatrně jsem mu očistila ránu a on mě nechal pohladit ho po vlasech. Byla to drobnost, ale pro mě znamenala celý svět.

S Adélkou to bylo těžší. Každý den jsme spolu bojovaly o maličkosti – oblečení do školy, úkoly, dokonce i o to, jestli může jít ven s kamarádkami. Jednou večer přišla do kuchyně a mlčky si sedla ke stolu. „Můžu ti pomoct s koláčem?“ zeptala se nesměle. Mlčky jsme spolu míchaly těsto a já cítila, jak mezi námi padá první zeď.

Ale pak přišla další rána – jejich biologická matka se rozhodla vrátit do Prahy a chtěla děti vídat častěji. Adélka byla nadšená, Matěj zmatený. Já měla strach – co když mě teď úplně odsunou? Co když všechno mé snažení přijde vniveč?

Petr mě objal: „Jani, jsi pro ně důležitá víc, než si myslíš.“ Ale já tomu nevěřila.

Jednoho večera přišla Adélka domů uplakaná. Její máma jí slíbila výlet do ZOO a pak to zrušila kvůli práci. Adélka se mi vrhla do náruče a poprvé zašeptala: „Jsem ráda, že tě mám.“ Držela jsem ji pevně a v duchu děkovala Bohu za tuhle chvíli.

Dnes už děti neříkají „teto“. Jsme rodina – ne dokonalá, ale skutečná. Každý den je boj i dar zároveň.

Někdy si kladu otázku: Kde bych dnes byla bez víry? A co byste udělali vy na mém místě – vzdali byste to, nebo byste bojovali dál?