Chtěl jsem se usmířit s bývalou ženou po 25 letech: Ale bylo pozdě. Teď mi je 52 a nemám nic.

„Proč jsi přišel až teď, Jane?“ Marie stála ve dveřích našeho bývalého bytu, kde jsem strávil polovinu života. Její hlas byl klidný, ale v očích měla bolest, kterou jsem tam kdysi zasel já sám. Stál jsem tam, v ruce kytici růží, které už dávno nic neznamenaly.

„Chtěl jsem… jen…“ Hledal jsem slova, která by vysvětlila dvacet pět let společného života, a hlavně těch posledních pět let, kdy jsme byli každý sám. Ale slova nebyla. Jen ticho a vzpomínky.

Marie zavřela dveře o kousek víc. „Víš, že už je pozdě? Že už nemám sílu začínat znovu?“

Před očima mi běžely obrazy: naše první společné Vánoce v paneláku na Jižním Městě, hádky kvůli penězům, smích našich dětí v kuchyni. A pak ta dlouhá léta, kdy jsem si myslel, že všechno je v pořádku jen proto, že se nehádáme. Že když Marie mlčí a stará se o domácnost, je šťastná. Jak jsem byl hloupý.

Byl jsem ten typický český chlap – práce, hospoda, fotbal v televizi. Marie byla doma, vařila, prala, starala se o děti. Nikdy jsem ji nechtěl pustit do práce. „Máš být doma s dětmi,“ říkal jsem jí. „Já vydělám dost.“ A ona poslouchala. Jenže pak děti odešly na vysokou a domů se vracely jen na víkendy. Najednou jsme byli sami dva – a já zjistil, že si nemáme co říct.

Začal jsem chodit domů později. Práce mě unavovala, kolegové mě štvali. V hospodě bylo líp – aspoň tam někdo poslouchal moje stížnosti. Marie se mě nikdy na nic neptala. Jen tiše uklízela moje špinavé ponožky a ohřívala večeři.

Jednou večer jsem přišel domů a ona seděla u stolu s dopisem v ruce. „Chci rozvod,“ řekla tiše. Myslel jsem, že žertuje. Ale ona byla vážná. „Už to takhle dál nejde, Jane. Jsem unavená.“

Rozvod proběhl rychle. Děti byly dospělé, majetek jsme rozdělili napůl. Já zůstal v našem bytě na Proseku, Marie si našla malý podnájem v Libni. První týdny po rozvodu jsem si užíval svobodu – žádné výčitky, žádné povinnosti. Jenže pak přišly večery, kdy bylo ticho tak hlasité, že mě budilo ze spaní.

Začal jsem pít víc než dřív. Práce mě přestala bavit úplně. Děti volaly čím dál míň – vždycky spěchaly nebo byly unavené. Kamarádi z hospody měli svoje rodiny a já zůstal sám.

Jednoho dne jsem potkal Marii na trhu v Holešovicích. Smála se s nějakým mužem – byl to její nový přítel? V tu chvíli mě bodlo u srdce tak silně, že jsem málem upustil tašku s nákupem. Uvědomil jsem si, že mi chybí všechno: její smích, její ticho i její výčitky.

Začal jsem jí psát zprávy – nejdřív opatrně, pak zoufaleji. Odpovídala krátce, zdvořile, ale chladně. Nakonec mi napsala: „Jane, nechci se vracet zpátky. Potřebuju klid.“

A tak stojím dnes před jejími dveřmi s růžemi v ruce a vím, že už je pozdě. Že všechno to, co jsem bral jako samozřejmost – rodinu, domov, lásku – je pryč.

Moje dcera Klára mi jednou řekla: „Tati, proč jsi nikdy neřekl mámě, že ji máš rád?“ Neuměl jsem jí odpovědět.

Teď mi je dvaapadesát a nemám nic – ani rodinu, ani domov, ani budoucnost. Jen vzpomínky a lítost.

Možná je tohle trest za moji pýchu a slepotu. Možná bych měl začít znovu – ale jak? Kde najít sílu odpustit sám sobě?

Řekněte mi – dá se ještě ve druhé půlce života najít nový smysl? Nebo už je opravdu pozdě?