Zrazená nejlepší kamarádkou: Jak mě Lucie vyškrtla ze svatby kvůli mému vzhledu

„Proč jsi mi to udělala, Lucie?“ šeptala jsem do tmy svého pokoje, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Ještě před měsícem jsem byla přesvědčená, že budu stát po jejím boku v nejdůležitější den jejího života. Byla jsem její nejlepší kamarádka už od základky, znaly jsme se snad lépe než vlastní sestry. A teď? Teď jsem seděla sama, s telefonem v ruce a zprávou, která mě bodla přímo do srdce.

„Ahoj Jani, promiň, ale rozhodli jsme se s Tomášem, že svědkyní bude nakonec moje sestřenice. Doufám, že to chápeš. Moc tě mám ráda, ale myslím, že by to tak bylo lepší.“

Četla jsem tu zprávu znovu a znovu. Sestřenice? Vždyť Lucie vždycky říkala, že svědkyní budu já. Vždycky! Vzpomněla jsem si na naše společné plány, na to, jak jsme si představovaly její svatbu už jako holky. Jak jsme se smály představě, že budu mít na sobě šaty v barvě levandule a budu jí podávat kapesníček, až se rozpláče dojetím.

Ale teď jsem byla mimo hru. A co bylo nejhorší – věděla jsem proč. Poslední měsíce jsem přibrala. Po rozchodu s Petrem jsem se utápěla v jídle a smutku. Moje tělo se změnilo a já to věděla. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude důvod, proč mě Lucie odstaví stranou.

Dny po té zprávě byly jako v mlze. Máma si všimla, že nejsem ve své kůži. „Janičko, co se děje?“ ptala se mě u večeře. „Nic mami,“ zalhala jsem a rychle odešla do pokoje. Nechtěla jsem o tom mluvit. Styděla jsem se. Styděla jsem se za svoje tělo i za to, jak moc mě Luciina zrada bolí.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Katky, společné kamarádky: „Hele, slyšela jsem, co se stalo… Je mi to líto. Ale víš co? Lucie je teď úplně posedlá tou svatbou a tím, jak všechno bude vypadat na fotkách.“

Takže to bylo jasné. Nešlo o žádnou sestřenici. Šlo o to, že bych na fotkách kazila dokonalý obrázek jejího dne. Byla jsem pro ni ostuda.

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme si navzájem pomáhaly – když jí zemřel děda, když jsem já neudělala státnice napoprvé… Byly jsme tu jedna pro druhou. A teď? Teď mě vymazala ze svého života kvůli tomu, jak vypadám.

Nemohla jsem spát. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Měla bych jí napsat? Zavolat? Křičet na ni? Nebo prostě zmizet a už nikdy se neozvat?

Nakonec jsem se rozhodla napsat jí dopis. Skutečný dopis, ne zprávu na Messengeru. Sedla jsem si ke stolu a začala psát:

„Lucie,
nevím, jestli si uvědomuješ, jak moc jsi mi ublížila. Vždycky jsem si myslela, že naše přátelství je silnější než nějaké šaty nebo fotky. Ale asi jsem se mýlila. Přeju ti krásnou svatbu, ale už nechci být součástí tvého světa, kde záleží jen na tom, jak kdo vypadá.“

Dopis jsem poslala a cítila zvláštní úlevu. Jako bych konečně mohla dýchat.

Dny plynuly a já se začala pomalu sbírat ze dna. Začala jsem chodit na procházky do Stromovky, občas i běhat – ne proto, abych zhubla kvůli někomu jinému, ale protože mi to dělalo dobře. Katka mě vytáhla na kafe a poprvé po dlouhé době jsme se smály.

Svatba přišla a odešla beze mě. Viděla jsem fotky na Instagramu – Lucie zářila štěstím vedle své sestřenice a dalších dokonalých družiček. Zabolelo to, ale už ne tolik jako dřív.

Jednoho večera mi přišla zpráva od Lucie: „Jani, chybíš mi… Můžeme si promluvit?“

Dlouho jsem koukala na displej. Nakonec jsem odpověděla: „Nevím, jestli je ještě o čem mluvit.“

Někdy mám pocit, že opravdové přátelství je vzácnější než láska. Že když vás zradí někdo tak blízký, už nikdy nebudete stejní.

Možná bych měla Lucii odpustit – nebo aspoň pochopit její strach z nedokonalosti. Ale dokážu to vůbec? A co byste udělali vy na mém místě?