Den, kdy můj bratr přestal existovat

„Pavlíno, musíte si pro bratra přijít. Je na neurologii a nemáme nikoho jiného, kdo by se o něj postaral.“ Hlas sestřičky v telefonu byl klidný, ale v mém nitru se rozlila panika. Venku pršelo tak silně, že kapky bubnovaly do parapetu jako tlukot mého srdce. Petr. Můj bratr. Ten, kterého jsem už roky neviděla a o kterém jsem si myslela, že už ho nikdy vidět nechci.

Zavěsila jsem a chvíli jen stála u okna našeho panelákového bytu v Modřanech. V hlavě mi běžely vzpomínky jako rozbitý film: hádky kvůli dědictví po tátovi, jeho výčitky, moje slzy. Petr byl vždycky ten silnější, ten, kdo si všechno vyřval a vybojoval. Já zůstávala v pozadí, s pocitem viny a neschopnosti cokoliv změnit.

„Mami, kdo to byl?“ ozvala se dcera Klára z kuchyně. „Nikdo důležitý,“ zalhala jsem automaticky. Ale v tu chvíli jsem věděla, že lžu nejen jí, ale hlavně sobě. Petr byl důležitý. Byl to můj bratr, ať už jsme si navzájem udělali cokoliv.

Cesta do nemocnice byla nekonečná. Tramvaj byla plná lidí s deštníky a unavenými tvářemi. Všichni spěchali domů, zatímco já jela vstříc minulosti, kterou jsem se snažila roky pohřbít. V hlavě mi zněla mámina slova: „Rodina je všechno, Pavlíno. I když tě někdo zklame, pořád je to krev.“ Jenže co když ta krev pálí víc než cizí rána?

Na neurologii mě přivítal pach dezinfekce a ticho přerušované jen pípáním přístrojů. Petr ležel na posteli, bledý a pohublý, oči zavřené. Vypadal najednou tak malý a zranitelný. Sestřička mi podala jeho věci v igelitce: starou bundu, peněženku s pár stovkami a mobil bez nabíječky.

„Paní Pavlíno, váš bratr měl slabou mrtvici. Potřebuje někoho, kdo se o něj postará aspoň na pár dní po propuštění,“ vysvětlovala lékařka. „Máte někoho dalšího v rodině?“

„Ne,“ odpověděla jsem tiše. „Jsme jen my dva.“

Sedla jsem si k jeho posteli a pozorovala jeho tvář. Najednou otevřel oči a zadíval se na mě. „Ty jsi přišla?“ zašeptal překvapeně.

„Zavolali mi,“ odpověděla jsem stroze.

Chvíli bylo ticho. Pak se pokusil posadit, ale hned zase klesl zpátky. „Nemusíš tu být,“ řekl tiše.

„Možná nemusím,“ přiznala jsem. „Ale jsem tu.“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a lítosti. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme se naposledy pohádali kvůli máminu bytu. Petr mě tehdy obvinil, že jsem ho chtěla připravit o všechno. Já mu zase vyčetla jeho dluhy a to, jak nás všechny stáhl ke dnu.

„Proč jsi mi nikdy neodpustila?“ zeptal se najednou.

„Protože jsi nikdy neřekl promiň,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem to stihla zastavit.

Zavřel oči a na chvíli se odmlčel. „Já nevím, jak to říct,“ zašeptal.

Seděla jsem tam dlouho do noci a přemýšlela, co vlastně znamená být rodina. Když jsem byla malá, Petr mě chránil před kluky na sídlišti i před tátovými výbuchy vzteku. Ale pak se všechno změnilo – peníze, závist, křivdy.

Druhý den jsem ho odvezla k sobě domů. Klára byla nejdřív naštvaná: „Proč musí strejda bydlet u nás? Vždyť jsi říkala…“

„Vím, co jsem říkala,“ přerušila jsem ji unaveně. „Ale někdy prostě musíš udělat to správné.“

Petr byl první dny tichý a uzavřený. Klára ho pozorovala s nedůvěrou a já měla pocit, že žiju v cizím bytě. Každé ráno jsem mu připravovala snídani a čekala na nějaké slovo vděku nebo omluvy – marně.

Jednou večer jsme seděli u televize a Petr najednou promluvil: „Víš, Pavlíno… já jsem ti záviděl celý život. Tvoje klidný manželství, tvoji dceru… Já všechno zkazil.“

„To není pravda,“ řekla jsem tiše. „Každý jsme něco zkazili.“

Rozplakal se. Poprvé v životě jsem viděla svého bratra brečet jako dítě. Objala jsem ho a cítila, jak ze mě spadla část tíhy letitého hněvu.

Ale odpuštění není jednoduché. Další týdny byly plné hádek i smíchu, vzpomínek i nových konfliktů. Klára si k Petrovi našla cestu až poté, co jí pomohl s úkolem z matematiky – byl kdysi výborný učitel.

Jednou večer přišla Klára za mnou do kuchyně: „Mami, proč jsi strejdovi odpustila?“

Dlouho jsem mlčela. „Protože kdybych to neudělala, zůstala bych navždycky sama.“

Petr u nás zůstal několik měsíců. Postupně se zotavil a našel si malý podnájem v Nuslích. Občas mi zavolá nebo přijde na nedělní oběd. Už nejsme dokonalá rodina – možná jsme jí nikdy nebyli – ale jsme spolu.

Někdy večer sedím u okna a poslouchám déšť na parapetu stejně jako tenkrát v den toho telefonátu. Přemýšlím: Kolik bolesti si v rodinách navzájem způsobíme jen proto, že neumíme říct promiň? A stojí za to držet v sobě staré křivdy – nebo je lepší začít znovu?