Matčina rada: Nikdy neotvírej dveře sama kamarádce

„Nikdy neotvírej dveře sama kamarádce, když nejsi doma s někým dalším.“ Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem stála u dveří našeho bytu v paneláku na Proseku a slyšela, jak na ně někdo naléhavě klepe. Bylo úterý odpoledne, venku pršelo a můj dvouletý syn Matěj spal v ložnici. V ruce jsem svírala hrnek s vlažným čajem a v hlavě mi vířily myšlenky – měla bych otevřít? Nebo poslechnout mámu?

„Lucko, jsi doma?“ ozvalo se za dveřmi. Poznala jsem hlas své kamarádky Jany. Byla to ta jediná, která mi zůstala po porodu, když se ostatní kamarádky rozprchly za kariérou nebo do zahraničí. Jana byla vždycky ochotná přijít, když jsem potřebovala pohlídat Matěje nebo si jen popovídat. Ale dnes její hlas zněl jinak – naléhavěji, možná trochu roztřeseně.

Otevřela jsem. Jana stála na prahu, promočená, s rozmazanou řasenkou a očima plnýma slz. „Můžu dovnitř? Prosím tě, potřebuju si s někým promluvit.“

Pustila jsem ji dál. Sedla si ke stolu a začala vyprávět o hádce s přítelem, o tom, jak se cítí sama a zrazená. Nalila jsem jí čaj, nabídla sušenky a snažila se ji uklidnit. V tu chvíli jsem byla ráda, že tu pro ni můžu být – konečně jsem měla pocit, že nejsem jen ta, která pořád něco potřebuje.

Ale jak večer pokračoval, začala jsem si všímat zvláštních věcí. Jana se rozhlížela po bytě, ptala se na věci, které jí dřív nikdy nezajímaly – kde máme klíče od sklepa, jestli máme doma nějaké cennosti, kdy se vrací můj muž Tomáš z práce. Připadala jsem si najednou nesvá. Matčina slova mi znovu zazněla v hlavě.

„Jani, proč se ptáš na tyhle věci?“ zeptala jsem se opatrně.

Zasmála se, ale její smích byl nervózní. „Jen tak, promiň. Asi jsem trochu mimo.“

Změnila téma a začala mluvit o tom, jak by bylo fajn jet spolu na víkend na chalupu. „Jen my dvě a Matěj. Tomáš by mohl zůstat doma, ne?“

V tu chvíli mi došlo, že něco není v pořádku. Jana nikdy neměla ráda samotu a už vůbec ne s dítětem na chalupě bez mužské společnosti. Začala jsem být opatrnější.

Když odešla, dlouho jsem nemohla usnout. V noci jsem slyšela podivné zvuky na chodbě – někdo se pokoušel otevřít dveře od sklepa. Ráno jsem zjistila, že někdo vypáčil zámek a ukradl nám staré lyže a pár krabic s dětským oblečením.

Zavolala jsem Janě. „Stalo se ti něco? Někdo nám vykradl sklep.“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „To je mi líto… Ale proč mi to říkáš?“

„Jen tak…“ zalhala jsem.

Začala jsem si všímat dalších věcí – Jana najednou neměla čas, když jsem ji potřebovala. Vymlouvala se na práci, na nemocnou maminku. Ale když jsem ji potkala náhodou v obchodě s nějakým mužem, tvářila se provinile.

Jednoho dne mi Tomáš řekl: „Víš, že někdo zkoušel vybrat náš účet? Někdo znal naše heslo.“

V tu chvíli mi došlo všechno. Jana u nás byla často sama – znala naše zvyky, hesla na Wi-Fi i to, kde schováváme záložní klíče.

Rozhodla jsem se jí zavolat a říct jí všechno na rovinu.

„Jano, proč jsi to udělala? Věřila jsem ti.“

Chvíli mlčela. Pak řekla: „Nevím… Potřebovala jsem peníze. Můj přítel mě do toho zatáhl. Promiň.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se. Cítila jsem se ponížená a zrazená – nejen Janou, ale i sama sebou. Jak jsem mohla být tak naivní?

Když jsem to řekla mámě, jen mě objala a řekla: „Víš, proč ti dávám tyhle rady? Protože sama vím, jaké to je být zrazená někým blízkým.“

Dlouho mi trvalo odpustit si vlastní důvěřivost. Ale ještě déle mi trvalo pochopit, že některé rady nejsou jen pověry nebo přežitky – jsou to zkušenosti vytesané do duše.

Dnes už si dávám větší pozor na to, komu otevírám dveře – nejen ty skutečné, ale i ty pomyslné ve svém srdci.

Někdy si říkám: Je lepší žít s nedůvěrou a chránit sebe i rodinu? Nebo riskovat bolest ze zrady kvůli touze po blízkosti? Co byste udělali vy?