Zrada mezi čtyřmi stěnami: Měla jsem poslouchat mámu?

„Proč jsi mi to udělala, Lenko?“ šeptám do ticha bytu, kde ještě před pár týdny voněla káva a smálo se dítě. Teď tu sedím sama, v ruce držím hrnek s vychladlým čajem a v hlavě mi zní mámina slova: „Nikdy si nepouštěj nikoho příliš blízko, zvlášť když jsi zranitelná.“ Vždycky jsem jí odporovala. Nechtěla jsem být jako ona – podezíravá, uzavřená, věčně na pozoru. Ale teď, když se dívám na prázdnou postel vedle sebe a slyším ozvěnu dětského pláče z vedlejšího pokoje, přemýšlím, jestli neměla pravdu.

Bylo mi třicet, když se narodil Matýsek. S Petrem jsme bydleli v malém bytě na Žižkově, kde jsme si malovali budoucnost. Jenže realita mateřství mě semlela. Petr byl pořád v práci, já celé dny sama s dítětem. Kamarádky se rozutekly do svých životů a já začala chápat, proč máma tolik lpěla na rodině a proč nikdy nevěřila cizím lidem.

Jednoho deštivého odpoledne mi napsala Lenka. Byla to moje nejlepší kamarádka ze střední, vždycky plná energie a nápadů. „Přijdu tě zachránit před ponorkou!“ smála se do telefonu. Otevřela jsem jí dveře s úlevou i nadšením. Byla první člověk za dlouhé týdny, který mě objal a řekl: „Jsi skvělá máma.“

Začala k nám chodit často. Pomáhala mi s Matýskem, vařila nám obědy, smály jsme se spolu nad starými historkami. Petr byl rád, že mám společnost, a já si konečně připadala zase jako člověk, ne jen jako matka. Jenže pak se něco změnilo.

Jednou večer jsem přišla do obýváku a slyšela jejich smích. Petr a Lenka seděli u vína, dívali se na nějaký film a vypadali… spiklenecky. „Přidej se k nám!“ volala Lenka. Přisedla jsem si, ale cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě.

Začala jsem si všímat drobností – jak se na sebe dívají, jak Petr mluví o Lence s obdivem, jak Lenka zná jeho oblíbené pivo líp než já. Máma by řekla: „Dávej pozor na ty, co ti nosí polévku do postele.“ Já jí tehdy nevěřila.

Jednoho dne jsem našla v Petrově kapse lístek od Lenky: „Díky za včerejšek. Bylo to krásné.“ Srdce mi bušilo až v krku. Všechno mi došlo během jediné vteřiny. Zrada mezi čtyřmi stěnami našeho bytu.

Konfrontovala jsem Petra večer, když Matýsek usnul. „Co máš s Lenkou?“ zeptala jsem se přímo. Zbledl. „Nic… jen jsme si povídali…“ Ale já už věděla své.

Lenka mi napsala až druhý den: „Promiň, nechtěla jsem ti ublížit.“ Chtěla jsem jí věřit, ale nemohla jsem. Všechno ve mně křičelo bolestí a vztekem.

Petr se odstěhoval za pár dní. Prý potřebuje čas na přemýšlení. Lenka zmizela z mého života stejně rychle, jako do něj vstoupila. Zůstala jsem sama s Matýskem a s máminými slovy v hlavě.

Každý den si opakuji: „Nebudu jako ona.“ Ale když večer sedím u dětské postýlky a hladím Matýska po vláskách, bojím se, že už nikdy nikomu neotevřu dveře tak dokořán.

Možná je tohle ten stín rodinných zkušeností, o kterém máma mluvila. Možná jsme všechny odsouzené opakovat stejné chyby svých matek.

Co myslíte vy? Dá se vůbec ještě někomu věřit? Nebo je lepší chránit své srdce za každou cenu?