Pro ni bych udělala cokoliv: Máma odmítá přijmout mého snoubence

„Terezo, já ti to říkám naposledy – s tím Petrem si život zničíš!“ Mámin hlas se rozléhal kuchyní jako siréna. Stála u dřezu, ruce zaťaté do pěsti, a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Bylo mi osmadvacet, ale v tu chvíli jsem se cítila zase jako ta patnáctiletá holka, která bezmocně poslouchala hádky svých rodičů.

„Mami, prosím tě, už to neřeš. Petr je hodný člověk. Miluje mě a já jeho,“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas mi přeskakoval. Věděla jsem, že tohle je další z nekonečných kol našich hádek. Máma nikdy neodpustila tátovi, že nás opustil kvůli jiné ženě. A teď měla pocit, že Petr je stejný – jen proto, že jeho rodiče jsou rozvedení a on sám kdysi přiznal, že měl v minulosti problémy s důvěrou.

Vzpomínám si na tu zimu, kdy táta odešel. Bylo mi patnáct a svět se mi rozpadl pod rukama. Máma brečela každou noc do polštáře a já předstírala, že spím. Jenže nejhorší bylo, když jsme musely rok bydlet s tátou a jeho novou ženou v našem bytě. Každý den jsem se vracela domů s hrůzou v očích – nikdy jsem nevěděla, jestli máma bude plakat, nebo křičet. Táta se tvářil provinile a jeho nová žena Alena se snažila být milá, ale já ji nenáviděla.

Když máma konečně našla sílu je vyhodit, myslela jsem si, že už bude všechno lepší. Ale nebylo. Musely jsme šetřit na každé koruně, máma pracovala dvě práce a já se snažila být nejlepší ve škole, abych jí aspoň trochu ulevila. Všechno jsem dělala pro ni – i když jsem chtěla jít na výtvarnou školu, poslechla jsem ji a šla na ekonomku. Prý abych měla jistotu.

A teď, když jsem konečně našla někoho, kdo mě miluje takovou, jaká jsem, máma mi to zase bere. Petr je obyčejný kluk z Kladna – pracuje jako elektrikář, není to žádný snob ani frajírek. Je upřímný, laskavý a vždycky mě podrží. Ale máma v něm vidí jen dalšího chlapa, co mě zradí.

„Víš vůbec něco o jeho rodině? Jeho matka byla na psychiatrii! A otec alkoholik! Terezo, ty si neuvědomuješ, do čeho jdeš,“ pokračovala máma s očima plnýma slz.

„Mami! Já nejsem ty! Já nejsem tvoje minulost!“ vykřikla jsem a poprvé v životě jsem ji viděla zarazit se. Chvíli bylo ticho. Pak se otočila ke mně zády a začala umývat nádobí.

Ten večer jsem odešla k Petrovi. Seděli jsme spolu na gauči v jeho malém bytě a já mu všechno vyprávěla. „Terezko,“ vzal mě za ruku, „já tě nikdy neopustím. Ale chápu tvoji mámu. Bojí se o tebe.“

„Já už nevím, co mám dělat,“ šeptala jsem a rozplakala se mu na rameni.

Další týdny byly jako zlý sen. Máma mi psala dlouhé zprávy o tom, jak dělám chybu. Volala mi do práce a ptala se mě na každou maličkost z Petrova života. Jednou dokonce přišla za mnou do práce a udělala mi scénu před kolegy. Cítila jsem se ponížená a zoufalá.

Jednoho dne mi Petr navrhl: „Co kdybychom pozvali tvoji mámu na večeři? Třeba mě lépe pozná.“

Souhlasila jsem s obavami. Připravili jsme svíčkovou podle babiččina receptu a Petr koupil květiny. Máma přišla s kamenným výrazem ve tváři a celou dobu mluvila jen o počasí a politice. Když Petr odešel do kuchyně pro dezert, naklonila se ke mně: „Terezo, prosím tě… ještě to zvaž.“

V tu chvíli mi došlo, že máma nikdy nebude spokojená s žádným mužem po mém boku. Že její strach je silnější než její láska ke mně.

Po večeři jsme s Petrem seděli na balkoně a já mu řekla: „Možná bych měla být chvíli sama…“

Petr mě objal: „Já tě počkám. Ale nenech si vzít vlastní život.“

Uběhly tři měsíce. S mámou jsme spolu skoro nemluvily. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem poprvé v životě cítila svobodu. Začala jsem malovat – jen tak pro sebe – a chodila na dlouhé procházky po Praze.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Terezo… chybíš mi.“

Sešly jsme se v kavárně na Vinohradech. Máma byla unavená a smutná. „Bojím se o tebe,“ řekla tiše.

„Já vím,“ odpověděla jsem jí. „Ale musím žít svůj život.“

Objaly jsme se a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila naději.

Dnes už s Petrem zase bydlíme spolu. Máma ho pořád úplně nepřijala, ale snaží se. A já? Učím se žít nejen pro ni, ale i pro sebe.

Někdy si říkám: Je možné najít rovnováhu mezi láskou k rodičům a vlastním štěstím? Co byste udělali vy na mém místě?