Faktura za lásku: Když se manželství rozpadá na koruny a haléře

„Tohle nemůže být pravda…“ šeptala jsem sama sobě, když jsem v kuchyni otevřela notebook a spatřila ten e-mail. Předmět: VYÚČTOVÁNÍ SPOLEČNÝCH NÁKLADŮ 2009–2024. Odesílatel: Tomáš Novotný – můj manžel, se kterým jsem sdílela posledních patnáct let života, radosti i bolesti, dvě děti a hypotéku na byt v Modřanech. Ruce se mi třásly, když jsem klikla na přílohu. PDF dokument měl tři stránky. První stránka: „Souhrn společných výdajů – rozpis dle kategorií.“ Druhá stránka: „Podíl Lenky Novotné na společných výdajích.“ Třetí stránka: „Celková částka k úhradě: 1 247 800 Kč.“

„Tomáši? Co to má znamenat?“ zavolala jsem do obýváku, kde seděl u televize a sledoval hokej. Ani se neotočil. „To je fér, Leni. Když už chceš ten rozvod, tak ať je to vyrovnaný.“

V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen nějaký hloupý vtip nebo jeho další pasivně-agresivní poznámka. Tomáš to myslel vážně. V hlavě mi začaly vířit vzpomínky – jak jsme spolu začínali v malém bytě na Žižkově, jak jsme šetřili na první auto, jak jsem po nocích skládala puzzle s dětmi, zatímco on pracoval přesčasy. Vždycky říkal, že dělá všechno pro rodinu. Já zase věřila, že rodina je víc než peníze.

„To myslíš vážně? Chceš po mně zaplatit za každý rohlík a litr mlíka?“ vyjela jsem na něj, hlas se mi třásl vzteky i ponížením.

Tomáš konečně ztlumil televizi a otočil se ke mně. „Leni, já už toho mám dost. Celý roky všechno platím já. Ty jsi byla doma s dětma, pak jsi dělala jen na půl úvazku… Já jsem ti nikdy nic nevyčítal, ale teď chci spravedlnost.“

„Spravedlnost?“ zopakovala jsem po něm hořce. „A co všechny ty večery, kdy jsem čekala, až přijdeš domů? Co všechny ty dny, kdy jsem byla sama s dětma? Co moje nervy, moje zdraví? To ti mám taky vyfakturovat?“

Tomáš pokrčil rameny. „To je tvoje věc.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř nebo aspoň prásknout dveřmi. Místo toho jsem si sedla ke stolu a rozplakala se. Děti spaly u babičky, takže jsme byli doma sami. Najednou bylo ticho tak dusivé, že by se dalo krájet.

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o každém roce našeho manželství. O tom, jak jsme si slibovali věrnost i v dobách zlých. O tom, jak jsme spolu plánovali budoucnost – chalupu na Šumavě, cestu do Itálie, vnoučata… A teď mi přišla faktura za život.

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové v kanceláři si povídali o dovolených a já jen mechanicky odpovídala na e-maily. V hlavě mi pořád zněla ta částka: 1 247 800 Kč. Tolik prý stojím po patnácti letech společného života.

Odpoledne jsem si sedla s mamkou u kávy. „Mami, Tomáš mi poslal fakturu za naše manželství,“ řekla jsem tiše.

Mamka se zarazila a pak jen nevěřícně zakroutila hlavou. „To snad není možný… Leni, vždyť jste byli taková hezká rodina.“

„Byli,“ povzdechla jsem si. „Ale asi jen na oko.“

Začaly jsme rozebírat všechno možné – od toho, jak Tomáš nikdy nechtěl řešit city, až po to, jak mě vždycky shazoval před jeho rodiči kvůli tomu, že nevydělávám tolik jako on. Najednou mi došlo, že tahle faktura je jen poslední kapka v moři jeho výčitek.

Večer jsem si sedla s dětmi a snažila se jim vysvětlit, co se děje. „Tati a ty už spolu nebudete?“ zeptala se mě osmiletá Anička s obavami v očích.

„Nevím, zlato,“ odpověděla jsem popravdě a objala ji.

Další týdny byly jako zlý sen. Tomáš trval na svém – buď zaplatím polovinu všech výdajů zpětně, nebo půjde k soudu a bude žádat o majetkové vyrovnání do poslední koruny. Začala jsem chodit k psycholožce a hledat sílu postavit se mu.

Jednoho dne mi kamarádka Jana řekla: „Leni, ty nejsi žádná nula! Ty jsi pro tu rodinu dělala víc než on! Jen to nebylo vidět na výplatní pásce.“

Začala jsem si psát seznam všeho, co jsem pro rodinu udělala – od nočních horeček u dětí přes domácí úkoly až po nekonečné kompromisy kvůli jeho práci. A najednou jsem si uvědomila: Moje hodnota není v penězích.

Když jsme stáli naposledy spolu u advokátky, Tomáš vytáhl další papír s čísly. Tentokrát jsem mu klidně řekla: „Já ti nic platit nebudu. A jestli chceš počítat každou korunu, tak já začnu počítat každou minutu svého života, kterou už ti nikdy nedám.“

Tomáš zbledl a poprvé za celou dobu nevěděl co říct.

Dnes už bydlím sama s dětmi v menším bytě na Chodově. Není to jednoduché – peněz je málo, času ještě míň a někdy mě přepadne strach z budoucnosti. Ale aspoň už nemusím žít ve stínu něčí faktury.

Občas si večer sednu ke stolu s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Jak jsme mohli dopustit, aby mezi nás vstoupily peníze místo lásky? A kolik vlastně stojí jeden lidský život? Co myslíte vy?