Nikdy jsem ji nepřijala: Příběh jedné tchyně a rozbité rodiny

„Proč jsi ji musel přivést zrovna dnes?“ vyštěkla jsem na Petra, když se dveře našeho bytu otevřely a za ním stála Lenka. Bylo to poprvé, co ji přivedl na rodinný oběd. Všichni seděli u stolu, moje sestra Jana s manželem, stará maminka i mladší dcera Klára. Vzduch byl hustý napětím. Lenka se usmívala, ale já jsem v jejích očích viděla něco falešného. Možná to byl jen můj strach, že mi někdo bere syna.

„Mami, Lenka je moje přítelkyně. Chci, abyste ji poznali,“ řekl Petr tiše, skoro prosebně. Ale já už měla jasno. Byla jiná – příliš sebevědomá, příliš moderní, s názory, které mi připadaly cizí. Když se snažila zapojit do hovoru o rodinných tradicích, přerušila jsem ji: „Tohle u nás nikdy nebylo zvykem.“ Viděla jsem, jak Petr ztuhl.

Od toho dne se mezi mnou a Petrem něco změnilo. Začal být uzavřenější, méně často volal. Klára mi jednou řekla: „Mami, proč jsi na Lenku tak zlá? Petr je kvůli tomu nešťastný.“ Ale já jsem byla přesvědčená, že chráním rodinu. S Janou jsme si často volaly a rozebíraly každý Lenkův krok. „Viděla jsi, jak se obléká? A ty její řeči o kariéře…“ Jana mě podporovala: „Máš pravdu, není pro Petra.“

Čas plynul a Petr si Lenku vzal. Svatba byla malá, bez velkých oslav. Já jsem tam byla jen kvůli synovi. Když jsem viděla, jak se na sebe dívají, bodlo mě u srdce – ne štěstím, ale závistí. Měla jsem pocit, že mi ho vzala.

Po svatbě se všechno ještě zhoršilo. Petr s Lenkou bydleli v malém bytě na Jižním Městě a já je navštěvovala jen zřídka. Když jsem přišla, Lenka byla vždy milá, nabízela kávu a koláč, ale já jsem hledala chyby. „Tohle bys mohla uklidit,“ řekla jsem jednou v kuchyni a ona jen tiše kývla.

Jednoho dne mi Petr zavolal: „Mami, prosím tě, nech Lenku být. Je mi to nepříjemné.“ Rozplakala jsem se. „Ty mě už nemáš rád?“ zeptala jsem se zoufale. „Mám tě rád, ale mám rád i Lenku. Prosím tě…“

Začala jsem být posedlá myšlenkou, že Lenka Petra odtahuje od rodiny. Každý jejich společný výlet bez nás mě bodal jako nůž. Když mi Klára oznámila, že čeká dítě, byla jsem šťastná – konečně něco pozitivního! Ale Petr s Lenkou o dětech nemluvili. „Ona ho určitě přesvědčila, že děti nejsou důležité,“ říkala jsem Janě.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a Lenkou na chodbě našeho domu:

„Petr, já už to dál nezvládám. Tvoje máma mě nenávidí.“
„Lenko, prosím tě… Ona je jen starostlivá.“
„Ne! Ona mě nikdy nepřijme! Já už nevím, co mám dělat.“

Stála jsem za dveřmi a cítila se jako vetřelec ve vlastním domě. Ale místo abych si přiznala chybu, zatvrdila jsem se ještě víc.

Začaly hádky mezi mnou a Petrem. Jednou přišel domů rozčílený: „Mami, proč jsi volala Lence do práce? Proč jí říkáš, že ničí naši rodinu?“

„Protože je to pravda!“ vykřikla jsem.

Petr odešel a dlouho se neozval. Dny byly prázdné a tiché. Klára mě navštěvovala s malým synem Tomáškem, ale já myslela jen na Petra.

Jednoho dne mi přišel dopis – rozvodové papíry. Petr a Lenka se rozváděli. Byla jsem zmatená – měla bych být šťastná? Ale místo radosti přišla vina. Petr mi nezvedal telefon.

Po několika týdnech přišel sám. Seděl u stolu a mlčel.

„Mami… proč jsi to udělala?“ zeptal se tiše.

„Já… chtěla jsem tě chránit.“

„Před čím? Před štěstím?“

Rozplakala jsem se před vlastním synem poprvé v životě.

Dnes sedím sama v kuchyni a dívám se na staré fotografie. Všichni jsme na nich spolu – ještě předtím, než přišla Lenka. Přemýšlím: Opravdu jsem chránila rodinu? Nebo jsem ji zničila vlastní pýchou?

Kdybych mohla vrátit čas… Udělala bych něco jinak? Nebo je mateřská láska někdy slepá až k bolesti?