Když vás rodina vymaže z vlastního života: Příběh o sestře, dědictví a hořké spravedlnosti

„Tak tady to máš černé na bílém, Aneto. Byt je psaný na mě. Ty tu už nemáš co dělat.“ Lucie stála uprostřed obýváku, v ruce držela složku s papíry a její hlas byl chladný jako lednový vítr, který se opíral do oken našeho bytu na Vinohradech. Ještě před půl rokem jsme tu seděli všichni čtyři – já, máma, táta a ona. Teď byli rodiče mrtví a Lucie, moje nevlastní sestra, se vrátila z Brna jen proto, aby mě vyhodila z jediného domova, který jsem kdy znala.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem a cítila, jak mi hoří tváře. „Vždyť jsme to měli dědit napůl…“

Lucie se ušklíbla. „Měla jsi si to líp pohlídat. Táta to přepsal na mě už před dvěma lety. Ty jsi byla ještě dítě, co bys s bytem dělala?“

Stála jsem tam v pyžamu, s mokrými vlasy po sprše, a najednou mi došlo, že všechno, co jsem považovala za jistotu, je pryč. Rodiče zemřeli při autonehodě na D1 cestou z chalupy. Pohřeb byl rychlý, bolestivý a plný lidí, kteří mě objímali a říkali: „Neboj se, Anetko, Lucie ti pomůže.“ Jenže Lucie zmizela hned po pohřbu a půl roku se neozvala.

Teď tu stála s právníkem a já měla dvě hodiny na to, abych si sbalila věci.

Když jsem vyšla na chodbu s igelitkou plnou oblečení a starým plyšákem, sousedka paní Novotná mě pohladila po rameni. „Neboj se, holčičko. To se nějak vyřeší.“

Ale nevyřešilo se nic. První noc jsem spala u kamarádky Katky v jejím malém bytě na Žižkově. Katka mi vařila čaj a snažila se mě rozptýlit historkami z práce, ale já jen seděla a zírala do prázdna.

„Proč ti to udělala?“ ptala se Katka.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. „Možná mě nikdy nebrala jako sestru. Možná jí jde jen o peníze.“

Další týdny byly jako zlý sen. Chodila jsem do práce do knihkupectví na Národní třídě, ale nedokázala jsem se soustředit. Každý večer jsem procházela inzeráty na podnájem a počítala poslední koruny na účtu. Lucie mi nebrala telefon. Když jsem jí napsala dopis, vrátil se mi zpátky – nepřevzatý.

Jednoho dne jsem našla ve schránce dopis od advokáta: „Vyzýváme Vás k vyklizení bytu…“ Slova se mi rozmazávala před očima. Bylo mi dvacet jedna let a byla jsem bez domova.

Katka mě přesvědčila, abych šla za právníkem. Pan doktor Šimek byl starý pán s laskavýma očima. Vyslechl mě a pak řekl: „Tohle nebude jednoduché, Aneto. Pokud je byt opravdu přepsaný jen na Lucii a není žádná závěť… Ale můžeme to zkusit napadnout u soudu.“

Začal kolotoč papírování, výslechů a čekání. Lucie u soudu tvrdila, že mě má ráda, ale že táta chtěl byt nechat jí – prý proto, že ona má dítě a já ne. Soudkyně se tvářila nezúčastněně. Každé stání bylo jako rána do břicha.

Mezitím jsem žila z krabic v Katčině obýváku a snažila se nezbláznit. Psala jsem si deník:

„Dneska jsem viděla Lucii v tramvaji. Dělala, že mě nevidí. Má nový kabát a vypadá spokojeně.“

Jednou večer mi zavolala teta Jana: „Aneto, nechceš přijet na víkend do Plzně? Aspoň si odpočineš.“

Jela jsem tam vlakem a celou cestu přemýšlela o tom, kde se stala chyba. Vždyť jsme s Lucií jako malé spolu jezdily na tábory, hrály si na princezny… Kdy se z ní stala cizí žena?

U tety bylo teplo a vonělo to bábovkou. Povídaly jsme si dlouho do noci.

„Víš,“ řekla teta tiše, „někdy jsou lidi zaslepení strachem nebo závistí. Ale rodina by měla držet při sobě.“

Po návratu do Prahy přišel rozsudek: Soud uznal převod bytu na Lucii za platný. Prý nebyl důvod ho zpochybňovat.

Seděla jsem na lavičce před domem a brečela jako malá holka. Katka mě objala: „To zvládneš. Najdeme ti něco lepšího.“

Začala jsem pracovat víc hodin v knihkupectví a našla si malý podnájem v Holešovicích – pokojík s výhledem na koleje. Nebylo to domov, ale bylo to moje.

Lucii jsem už nikdy neviděla. Občas ji zahlédnu na Facebooku – fotky z dovolené v Chorvatsku s jejím synem a manželem. Někdy mám chuť jí napsat: Proč? Ale nikdy to neudělám.

Dneska je mi dvacet šest a pořád si kladu otázku: Je krev opravdu hustší než voda? Nebo je rodina jen slovo?

Možná největší spravedlnost je naučit se žít bez těch, kteří vás dokážou vymazat ze svého života tak snadno jako gumu z papíru.

Co byste udělali vy? Odpustili byste sestře? Nebo byste bojovali dál?