V srdci továrny: Když důvěra bolí víc než hlad
„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkl jsem, když jsem zjistil, že už potřetí za tento týden zapomněl zaplatit za společný oběd v naší tovární kantýně. Stál jsem u stolu, v ruce tác s rozblemcanou svíčkovou, a cítil, jak mi v hrudi buší srdce. Všichni kolem nás se tvářili, že nic neslyší, ale já věděl, že poslouchají každé slovo.
Tomáš se jen ušklíbl. „Hele, promiň, dneska jsem fakt zapomněl peněženku. Zítra ti to vrátím, fakt.“
Jenže já už věděl, že zítra nikdy nepřijde. Bylo to už potřetí. A nebylo to jen o těch pár korunách za oběd. Bylo to o něčem mnohem hlubším – o důvěře, kterou jsem do něj vkládal. O tom, že jsme spolu sedávali na cigáru před halou, že jsme si navzájem svěřovali starosti s dětmi i s manželkami. A teď jsem tu stál jako blbec, co si nechává líbit malé podvody jen proto, že nechce přijít o iluzi přátelství.
„Vždyť to je jen oběd, ne?“ ozvala se Jana z vedlejšího stolu a pokrčila rameny. „Já bych to neřešila.“
Ale já to řešil. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsem Tomášovi pomohl – když potřeboval odvoz domů po noční, když mu chybělo pár stovek na nájem. Nikdy jsem nepočítal drobné. Ale teď jsem měl pocit, že mě někdo okrádá nejen o peníze, ale hlavně o sebeúctu.
Odpoledne jsem seděl u svého stroje a nemohl se soustředit. Když přišel mistr Novotný a ptal se mě na výkresy, málem jsem mu odpověděl úplně mimo téma. Hlava mi jela na plné obrátky.
Po směně jsem šel do šatny a narazil na Petra. „Hele, taky ti Tomáš dluží za obědy?“ zeptal jsem se opatrně.
Petr se zasmál hořce: „Mně už dluží za tři týdny. Ale co naděláš? On je prostě takovej.“
„A proč mu to dovolujeme?“ vyhrkl jsem.
Petr pokrčil rameny: „Možná proto, že nechceme být za šťouraly. Nebo proto, že jsme si zvykli nechat si srát na hlavu.“
Ta slova mě bodla. Uvědomil jsem si, jak moc se bojím konfliktu. Jak moc chci být oblíbený a jak málo si vážím sám sebe.
Doma jsem byl mrzutý. Manželka Lenka si toho všimla hned u večeře. „Co se děje?“ zeptala se tiše.
„Nic… Jen práce,“ zalhal jsem.
Ale ona mě znala lépe než kdokoli jiný. „Zase tě někdo využil?“
Mlčel jsem. Věděla všechno i beze slov.
„Musíš si umět říct dost,“ řekla nakonec. „Jinak tě budou ždímat pořád.“
Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, kde je hranice mezi pomocí a hloupostí. Ráno jsem šel do práce s rozhodnutím – dnes už Tomášovi nedám ani korunu.
Když přišel čas oběda, Tomáš ke mně přišel s úsměvem: „Hele, dneska bych potřeboval zase půjčit…“
Pevně jsem se na něj podíval: „Promiň, Tomáši. Dneska ne. Už toho bylo dost.“
Zarazil se a chvíli bylo ticho. Pak se otočil na patě a odešel ke stolu Jany.
Cítil jsem směs úlevy a smutku. Úlevu z toho, že jsem konečně řekl dost. Smutek z toho, že přátelství možná skončilo kvůli pár korunám – nebo spíš kvůli tomu, co ty koruny znamenaly.
Odpoledne za mnou přišla Jana: „Neboj, udělal jsi dobře. On to dělá všem.“
Ale já věděl své. Nešlo jen o Tomáše. Šlo o mě a o to, jak si nechávám ubližovat ve jménu klidu a falešného přátelství.
Doma jsem večer seděl u okna a díval se na světla Prahy. Přemýšlel jsem o tom, kolikrát ještě dovolím lidem překračovat mé hranice jen proto, abych nebyl sám.
A tak se ptám vás: Kde je podle vás ta hranice mezi pomocí a využíváním? A kolik přátelství stojí za to obětovat vlastní sebeúctu?