Moře, které nás rozdělilo: Proč už nikdy nechci na dovolenou s manželovou rodinou

„Lucie, už jsi sbalila plavky? Teta Milada říkala, že letos bude voda teplejší než loni!“ ozvalo se z kuchyně, kde můj manžel Petr nervózně přehraboval v šuplíku s léky. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem. Místo toho jsem jen sevřela pěsti a zhluboka se nadechla.

„Petře, já tam nechci jet,“ vyklouzlo mi tiše, skoro šeptem. Věděla jsem, že tohle je začátek další hádky. Petr se otočil, v očích měl už předem připravený nesouhlas. „Lucie, vždyť je to jen týden! Všichni se těší. A hlavně mamka by byla zklamaná.“

Mamka. Tchyně Alena, která mě nikdy nenechá zapomenout, že nejsem dost dobrá pro jejího syna. Loni mi vyčetla i to, že jsem si dovolila koupit si zmrzlinu navíc. Prý „když už jsme na dovolené, měli bychom šetřit“. Přitom sama si každý večer objednávala víno a krevety.

Vzpomínky na loňský pobyt v Chorvatsku mě bodaly jako jehly. Každý den začínal hádkou o tom, kdo půjde pro pečivo. Teta Milada chtěla snídat v devět, strýc Karel v sedm. Děti křičely, že chtějí na pláž, ale musely čekat, až se dospělí dohodnou. Já jsem byla ta, která vždycky ustoupila. Ta, která šla pro rohlíky i v největším vedru.

Letos to mělo být jiné. Slíbila jsem si to. Ale teta Milada už v lednu poslala do rodinné skupiny na WhatsAppu fotku apartmánu u moře a napsala: „Letos to bude pecka! Každý přispěje 8 000 Kč a jídlo si vezmeme z domova.“

Jenže 8 000 Kč je pro nás hodně. Petr má po operaci kolene a já pracuju na poloviční úvazek v knihovně. Když jsem to zmínila před Petrem, jen mávl rukou: „To nějak zvládneme.“

Nezvládli jsme. Už teď máme dluh na elektřině a já tajně prodávám knížky na Aukru, abych měla aspoň něco do rezervy.

„Lucie, prosím tě, nebuď taková. Všichni tam budou. I Radek s Janou a jejich malá,“ naléhal Petr dál.

Radek je jeho bratr a Jana jeho žena – ta, která vždycky vypadá dokonale a nikdy jí neukápne pot ani při třiceti stupních ve stínu. Loni mi řekla: „Ty jsi taková citlivka, Luci. Já bych si to nenechala líbit.“ Jenže ona má rodiče s penězi a nikdy nemusela počítat každou korunu.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny ty scény: jak teta Milada komanduje kuchyň, jak strýc Karel nadává na parkování, jak děti brečí a já utírám slzy cizímu dítěti místo svého vlastního.

Ráno jsem seděla u stolu s hrnkem studené kávy a Petr přišel s mobilem v ruce. „Milada píše, jestli už máme zaplacenou zálohu.“

„Nemáme,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla.

„Tak ji zaplať,“ řekl Petr bez mrknutí oka.

„Nemáme na to!“ vybuchla jsem konečně. „Petře, my nemáme ani na tu zálohu! A já už nechci jet! Nechci zase poslouchat, jak nic nedělám dobře! Nechci zase být ta poslední!“

Petr se zarazil. Poprvé za dlouhou dobu mě opravdu poslouchal.

„Víš co? Tak tam nepojedeme,“ řekl tiše.

Ale já věděla, že tím to nekončí. Tchyně mi druhý den volala: „Lucie, co si to dovoluješ? Všichni se těšíme a ty nám to chceš zkazit? Myslíš jen na sebe!“

Rozbrečela jsem se. Cítila jsem se jako zrádce. Ale zároveň jsem poprvé za dlouhou dobu cítila i úlevu.

Petr byl několik dní odtažitý. Doma bylo ticho jako před bouří. Děti se ptaly: „Mami, proč letos nepojedeme k moři?“

„Protože někdy je lepší zůstat doma,“ odpověděla jsem jim a pohladila je po vlasech.

Teta Milada poslala do skupiny fotku apartmánu bez nás a připsala: „Škoda, že někdo nemá rodinného ducha.“

Seděla jsem večer na balkoně a dívala se na západ slunce nad paneláky v Modřanech. Možná jsme přišli o moře, ale získali jsme klid.

Petr si ke mně přisedl a vzal mě za ruku. „Promiň,“ zašeptal.

Možná jsme letos nebyli u moře. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že jsme rodina my dva – ne celá rozvětvená parta s vlastními pravidly.

Někdy je těžké říct ne i těm nejbližším. Ale stojí za to občas myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?