Když štěstí bolí: Příběh otce a syna v Praze

„Proč jsi zase přišel pozdě? Myslíš si, že všechno zvládnu sama?“ Ivana stála v kuchyni, ruce zabořené do dřezu plného nádobí, a její hlas byl ostřejší než kdy jindy. Filip křičel v dětském pokoji a já jsem měl pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků.

„Promiň, měl jsem poradu, šéf mě nepustil dřív,“ zamumlal jsem, i když jsem věděl, že je to jen polovina pravdy. Pravda byla, že jsem seděl v autě před domem ještě deset minut navíc, protože jsem se bál vstoupit dovnitř. Bál jsem se toho chaosu, křiku, výčitek – bál jsem se sám sebe.

Když se Filip narodil, byl jsem přesvědčený, že to zvládnu. Vždyť co může být těžkého na tom být otcem? Můj vlastní táta byl přísný, ale spravedlivý. Nikdy mě neobjal, ale vždycky jsem věděl, co ode mě čeká. Jenže já chtěl být jiný. Chtěl jsem být ten táta, který bude syna objímat, který mu bude oporou. Jenže realita byla jiná.

Filip nespal celé noci. Ivana byla vyčerpaná a já taky. V práci se na mě dívali skrz prsty, když jsem si bral volno kvůli nemocnému dítěti. Moje máma mi volala každý den: „Petře, musíš být silný. Děti jsou radost.“ Jenže já tu radost necítil. Cítil jsem jen únavu a vinu.

Jednou večer, když Filip konečně usnul, seděli jsme s Ivanou u stolu a mlčky pili čaj. „Myslíš si někdy, že jsme udělali chybu?“ zeptala se tiše. Ta otázka mě bodla do srdce. „Ne,“ zalhal jsem. Ale pravda byla, že jsem si to myslel každý den.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. Kdo koupí plenky. Kdo vynese koš. Kdo zůstane doma s Filipem, když má horečku. Jednou Ivana práskla dveřmi a odešla k mámě. Zůstal jsem doma sám s Filipem a poprvé jsem pochopil, jak těžké to pro ni musí být.

„Tati?“ ozvalo se z postýlky. Šel jsem za Filipem a vzal ho do náruče. „Neboj se, všechno bude dobrý,“ zašeptal jsem mu do vlasů, i když jsem tomu sám nevěřil.

Moje rodina mi říkala: „Musíš být chlap! Dělej něco!“ Ale co? Měl jsem pocit, že selhávám jako otec i jako partner. Ivana byla čím dál uzavřenější a já čím dál zoufalejší.

Jednoho dne jsme měli rodinnou oslavu u mých rodičů v Modřanech. Máma připravila svíčkovou a všichni se tvářili šťastně. Jenže pod povrchem to vřelo. Táta mi po obědě řekl: „Petře, tvoje generace je slabá. My jsme děti vychovávali bez řečí.“ Chtělo se mi křičet: „A co láska? Co podpora?“ Ale jen jsem mlčel.

Cestou domů jsme se s Ivanou pohádali tak hlasitě, že Filip začal plakat. Zastavil jsem auto u krajnice a rozbrečel se taky. „Já už nevím, co mám dělat,“ přiznal jsem poprvé nahlas.

Začal jsem chodit k psychologovi. Bál jsem se to říct Ivaně i rodičům – v naší rodině se o takových věcech nemluví. Ale potřeboval jsem pomoc. Pomalu jsem začal chápat, že nemusím být dokonalý otec ani dokonalý partner. Stačí být dost dobrý.

Jednou večer jsme s Ivanou seděli na balkoně a dívali se na světla Prahy. „Myslíš, že to zvládneme?“ zeptala se mě tiše.

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale chci to zkusit.“

Začali jsme spolu víc mluvit – o strachu, o únavě, o tom, jak nás rodiče vychovávali a co bychom chtěli dělat jinak. Nebylo to snadné. Někdy mám pocit, že stojíme na tenkém ledě a stačí málo, aby se všechno zhroutilo.

Filip teď chodí do školky a já ho každý den vodím ráno tramvají číslo 17 přes Vltavu. Dívám se na jeho rozcuchané vlasy a přemýšlím, jestli z něj vyroste lepší člověk než ze mě.

Někdy mám pořád pocit viny – že nejsem dost dobrý táta ani partner. Ale pak mě Filip obejme kolem krku a řekne: „Tati, mám tě rád.“ A já si říkám: Možná to přece jen zvládnu.

Jak poznáme, kdy jsme jako rodiče udělali dost? A proč je tak těžké přiznat si vlastní slabost před těmi, které milujeme nejvíc?