Stíny za zavřenými dveřmi: Příběh jedné rodiny z Prahy

Telefon byl vytišený, ale já jsem ho stejně slyšela. Vibrace na kuchyňské lince zněly jako výstřel. Piotr byl právě ve sprše, voda šuměla a já stála v kuchyni s nožem v ruce, krájela jsem cibuli na guláš. Podívala jsem se na displej – neznámé číslo. Něco ve mně se sevřelo. V poslední době byl Piotr odtažitý, často jezdil na služební cesty do Brna a domů se vracel pozdě. Vždycky měl nějakou výmluvu: porada, kolega měl narozeniny, zácpa na D1. Ale tentokrát jsem cítila, že je něco jinak.

Nevím, co mě to popadlo. Možná to byla ta tichá podezření, která se ve mně hromadila už měsíce. Možná to byla ta samota, kterou jsem cítila pokaždé, když jsem večer seděla sama v obýváku a poslouchala ticho našeho bytu na Žižkově. Zvedla jsem telefon.

„Haló?“ ozvala jsem se tiše.

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozval ženský hlas, jemný, ale nervózní: „Prosím vás… prosím mu řekněte, že Tomášek byl dneska moc statečný u zubaře. A že… že se na něj těší.“

Ztuhla jsem. Tomášek? Zubař? Komu to má Piotr vzkázat? Mně určitě ne. „Promiňte… komu voláte?“ zeptala jsem se, i když jsem už tušila odpověď.

Žena zaváhala. „Panu Piotrovi… Je tam?“

Zavěsila jsem dřív, než jsem stačila něco říct. Ruce se mi třásly tak, že mi nůž málem vypadl z ruky. Voda ve sprše přestala téct a Piotr vyšel z koupelny s ručníkem kolem pasu.

„Kdo volal?“ zeptal se bezstarostně.

„Někdo omylem,“ zalhala jsem a snažila se tvářit klidně. Ale v hlavě mi vířily myšlenky jako splašené včely. Kdo je Tomášek? Proč mu nějaká žena volá na Piotrův telefon? A proč mi nikdy neřekl, že má dítě?

Celý večer jsem byla jako na trní. Piotr si sedl k televizi a pustil si fotbal, jako by se nic nestalo. Já jsem seděla naproti němu a pozorovala ho. Každé jeho gesto mi najednou připadalo cizí. Když se mě zeptal, proč nejím, jen jsem pokrčila rameny.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a poslouchala jeho klidné dýchání. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy byl pryč – všechny ty „služebky“, všechny ty večery, kdy mi psal, že má moc práce. Najednou mi to všechno dávalo smysl.

Ráno jsem ho sledovala, jak si balí aktovku do práce. „Piotre…“ začala jsem opatrně.

„Ano?“ ani se na mě nepodíval.

„Kdo je Tomášek?“

Ztuhl. Pomalu položil hrnek s kávou na stůl a podíval se na mě s výrazem, který jsem u něj nikdy neviděla – strach a stud.

„To není tak, jak si myslíš…“ začal.

„Tak jak to je?“ přerušila jsem ho ostřeji, než jsem chtěla.

Sedl si ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Mám syna,“ zašeptal.

Srdce mi bušilo až v krku. „S kým?“

„S Martinou… znáš ji… pracovala se mnou v kanceláři.“

V tu chvíli mi došlo všechno – ty pohledy na firemních večírcích, ty náhodné zprávy od Martiny, které prý byly jen pracovní.

„Jak dlouho?“

„Tomáškovi jsou čtyři.“

Čtyři roky! Celé čtyři roky žil Piotr dvojí život a já nic nepoznala. Všechno ve mně křičelo – vztekem, bolestí i ponížením.

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Bál jsem se… Nechtěl jsem tě ztratit.“

Rozplakala jsem se. Slzy mi tekly po tvářích a on tam jen seděl a mlčel.

Další dny byly jako zlý sen. Chodila jsem do práce jako robot – učím češtinu na základní škole na Vinohradech – a doma jsem jen mlčky seděla u stolu nebo chodila po bytě jako duch. Naše dcera Anička si všimla, že je něco špatně.

Jednou večer přišla za mnou do kuchyně: „Mami, proč jsi pořád smutná?“

Objala jsem ji a rozbrečela se ještě víc.

Piotr se snažil – nosil květiny, vařil večeře, nabízel se, že vezme Aničku do kina. Ale mezi námi zůstala propast.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřela jsem – před dveřmi stála Martina s malým chlapcem za ruku. Tomášek měl Piotrovy oči.

„Promiňte… musíme si promluvit,“ řekla Martina tiše.

Pozvala jsem je dál. Seděli jsme v obýváku – já, Martina a Tomášek – a poprvé v životě jsem viděla dítě svého muže.

Martina byla nervózní: „Nechci vám rozbíjet rodinu… Ale Tomášek potřebuje tátu.“

Podívala jsem se na toho malého kluka a najednou mě zaplavila vlna lítosti i vzteku zároveň. Jak mám žít s tímhle tajemstvím? Jak mám odpustit Piotrovi? A co Anička – jak jí vysvětlím, že má bratra?

Následující týdny byly plné hádek i ticha. Piotr chtěl být s oběma dětmi, ale já mu nemohla odpustit tu lež. Rodiče mi radili: „Hlavně kvůli Aničce to nevzdávej.“ Kamarádky říkaly: „Vyhoď ho! Takovou zradu si nezasloužíš.“

Jednou večer jsme seděli s Piotrem u stolu naproti sobě. „Chci být tátou pro oba své děti,“ řekl tiše.

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době v nich viděla upřímnost i strach.

A tak tu teď sedím a přemýšlím: Je možné odpustit takovou zradu? Dá se vůbec začít znovu po tolika lžích? Nebo je lepší odejít a začít nový život bez něj?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec zachránit rodina po takovém odhalení?