Nejsem služka: Okamžik, kdy jsem si musela stanovit hranice

„Marie, můžeš mi zase pohlídat děti? A nezapomeň, že dneska mají oba kroužky, tak je prosím rozvez a pak jim připrav večeři. Já přijdu až večer, mám toho v práci moc.“

Stála jsem u kuchyňské linky, v ruce utěrku, a v hlavě mi hučelo. Bylo to už potřetí tento týden. Snažila jsem se usmát, ale v hrudi mě píchlo. „Samozřejmě, Lucie,“ odpověděla jsem tiše, i když jsem uvnitř křičela.

Můj syn Tomáš byl v práci pořád. Lucie, jeho žena, měla náročnou pozici v bance a často zůstávala déle. Vnoučata jsem milovala, ale poslední dobou jsem měla pocit, že už nejsem babička, ale levná chůva. Nikdo se mě neptal, jestli mám plány nebo jestli nejsem unavená. Prostě se předpokládalo, že tu budu – vždy připravená pomoci.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hrnkem čaje a dívala se na fotku svého zesnulého manžela Karla. „Co bys dělal ty?“ šeptala jsem do ticha. Vždycky mě učil, že rodina je základ, ale taky říkal: „Nesmíš zapomínat na sebe.“

Další den ráno mi Lucie volala: „Marie, dneska bych potřebovala, abys mi vyzvedla balík na poště a pak skočila do lékárny pro kapky na kašel. A prosím tě, můžeš mi vyžehlit košile? Nestíhám.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Lucie, víš… já dneska nemůžu. Mám domluvenou návštěvu u lékaře a pak bych si ráda odpočinula.“

Na druhém konci bylo ticho. „Aha… no dobře,“ řekla nakonec Lucie chladně.

Celý den jsem měla výčitky svědomí. Co když se na mě Tomáš zlobí? Co když si Lucie myslí, že jsem líná? Ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu. Poprvé za dlouhou dobu jsem udělala něco pro sebe.

Večer přišel Tomáš domů dřív. Sedl si ke mně do kuchyně a chvíli mlčel. „Mami, Lucie říkala, že jsi dneska odmítla pomoct. Stalo se něco?“

Podívala jsem se mu do očí. „Tomáši, já vás mám všechny moc ráda. Ale poslední dobou mám pocit, že už nejsem vaše maminka nebo babička, ale spíš služka na zavolání. Jsem unavená. Potřebuju taky čas pro sebe.“

Tomáš sklopil hlavu. „Promiň, mami. Asi jsme si zvykli, že tu vždycky jsi.“

„Já chápu, že toho máte hodně,“ pokračovala jsem tiše. „Ale já už nemůžu být pořád k dispozici. Potřebuju si chránit svoje zdraví a klid.“

Dny plynuly a Lucie se mnou skoro nemluvila. Děti mi chyběly, ale zároveň jsem cítila, jak ze mě opadává napětí. Začala jsem chodit na procházky s kamarádkou Janou, četla knihy a konečně si dopřála čas na zahrádku.

Jednoho odpoledne zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a stála tam Lucie s dětmi. „Marie… můžeme na chvíli dovnitř?“ zeptala se nesměle.

Posadily jsme se ke stolu a Lucie začala: „Chtěla bych se omluvit. Neuvědomila jsem si, jak moc jsme tě zatěžovali. Byla jsi pro nás samozřejmostí… a to není fér.“

Pohladila mě po ruce a v očích měla slzy. „Moc nám na tobě záleží. Nechci, abys byla jen naše pomocnice.“

Objaly jsme se a děti mi skočily kolem krku. V tu chvíli jsem věděla, že to stálo za to.

Od té doby jsme si nastavili jasná pravidla – kdy můžu pomoci a kdy mám svůj čas jen pro sebe. Naučila jsem se říkat ne bez výčitek a rodina mě začala víc respektovat.

Někdy večer sedím u okna s čajem v ruce a přemýšlím: Proč nám tak dlouho trvá říct si o respekt? Kolik z nás zapomíná na své vlastní potřeby jen proto, aby nezklamali druhé? Co byste udělali vy na mém místě?