Dost! Nejsem chůva pro celý dům: Příběh o odvaze říct ne

„Lucie, prosím tě, mohla bys dneska zase pohlídat Filípka? Mám důležitou schůzku v práci a nikdo jiný nemůže.“ Slyším zoufalý hlas Aleny, své sousedky z vedlejšího bytu, ještě než vůbec otevřu dveře. V ruce držím hrnek s kávou, kterou jsem si konečně po týdnu chtěla vypít v klidu. Místo toho mi v hlavě okamžitě začne znít ten známý hlas: „Nemůžeš přece říct ne. Co když ji zklameš? Co když se na tebe naštve?“

Filípek už stojí za ní, batůžek na zádech, oči plné očekávání. „Ahoj teta Lucko!“ volá a já cítím, jak se mi srdce svírá. Nechci být zlá. Nechci být ta, která odmítá dítě. Ale už několik měsíců žiju život někoho jiného. Můj byt je plný jeho hraček, moje víkendy mizí v parku na dětském hřišti místo na výletech s kamarádkami nebo v tichu s knížkou. Alena je milá, ale její „děkuju“ už dávno ztratilo váhu.

„Aleno, já…“ začnu nejistě, ale ona mě přeruší: „Já vím, že je to otrava, ale jsi tak hodná! Filípek tě má rád. A já ti to nějak vynahradím, slibuju.“

Zavřu oči a napočítám do tří. V hlavě mi běží vzpomínky na poslední týdny: jak jsem kvůli hlídání přišla o důležitou pracovní schůzku, jak jsem musela zrušit návštěvu u rodičů, protože Alena „nutně potřebovala pomoc“. Nikdo se mě neptal, jestli můžu. Všichni předpokládali, že samozřejmě ano.

Filípek mě chytne za ruku. „Půjdeme na hřiště?“ ptá se bezelstně. V tu chvíli mi dojde, že nejde o něj. Jde o mě. O to, že neumím říct ne. O to, že mě všichni berou jako samozřejmost.

„Aleno,“ řeknu tiše, ale pevněji než obvykle. „Dneska nemůžu.“

V chodbě zavládne ticho. Alena se zarazí, jako by jí někdo vrazil facku. „Cože? Ale… vždycky jsi mohla.“

„Tentokrát ne,“ zopakuji a cítím, jak se mi třesou ruce. „Potřebuju čas pro sebe. Už je toho na mě moc.“

Alena chvíli mlčí a pak se jí v očích objeví něco mezi údivem a podrážděním. „No dobře,“ řekne nakonec chladně a otočí se k odchodu. Filípek se na mě smutně podívá a já mám chuť ho obejmout a omluvit se mu za to, že jsem konečně myslela na sebe.

Zavřu dveře a opřu se o ně zády. Slyším tlukot vlastního srdce a v hlavě mi víří myšlenky: Udělala jsem správně? Nebo jsem právě zničila naše sousedské vztahy?

Celé odpoledne chodím po bytě jako lev v kleci. Telefon mlčí – žádná zpráva od Aleny, žádné další prosby ani výčitky. Jen ticho a pocit viny, který mě dusí víc než kdy dřív.

Večer mi volá máma. „Lucko, jsi v pořádku? Zníš unaveně.“

„Jsem,“ zalžu automaticky. Ale pak to ze mě vytryskne: „Mami, proč je tak těžké říct ne? Proč mám pocit, že když jednou odmítnu pomoct, všichni mě budou nenávidět?“

Máma chvíli mlčí a pak řekne: „Protože jsi hodná holka a vždycky jsi byla ta spolehlivá. Ale i hodné holky mají právo na svůj život.“

Zavěsím a dlouho sedím v tichu. Přemýšlím o tom, kolikrát jsem se obětovala pro ostatní – pro kolegy v práci, pro rodinu, pro sousedy – a kolikrát jsem tím zradila sama sebe.

Druhý den ráno potkám Alenu na chodbě. Dívá se na mě vyčítavě. „Filípek byl smutný,“ řekne bez pozdravu.

„Mrzí mě to,“ odpovím upřímně. „Ale potřebovala jsem čas pro sebe.“

Alena si povzdechne. „Já vím… Asi jsem si zvykla, že tu vždycky jsi.“

„Ale nejsem chůva pro celý dům,“ řeknu tiše.

Chvíli stojíme proti sobě a pak Alena kývne hlavou. „Promiň.“

Možná jsme právě přišly o něco z našeho starého vztahu – o tu samozřejmost pomoci na zavolání – ale možná jsme tím získaly něco nového: respekt k vlastním hranicím.

Večer sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se do tmy nad sídlištěm. Přemýšlím: Kolik z nás žije životy druhých jen proto, že neumíme říct ne? A kde je ta hranice mezi pomocí a vyhořením?

Co byste udělali vy? Riskovali byste konflikt kvůli svým hranicím?