Můj muž měl milenku… ale nebyla to žena

„Kam zase jdeš, Petře? Už je skoro osm a děti tě celý den neviděly,“ vyhrkla jsem, sotva vešel do předsíně a začal si brát běžecké boty. Ani se na mě nepodíval. „Potřebuju si vyčistit hlavu, Jano. Vrátím se za hodinu.“ Dveře za ním tiše klaply a já zůstala stát v kuchyni, s utěrkou v ruce a pocitem, že se mi pod nohama rozpadá svět.

Nebylo to poprvé. Poslední měsíce byl Petr jako někdo cizí. Dřív jsme si večer sedli ke stolu, povídali si o práci, o dětech, plánovali víkend. Teď byl pořád pryč – běhání, cyklistika, schůzky s kamarády, které jsem nikdy neznala jménem. Když jsem se ptala, odbyl mě: „Potřebuju trochu prostoru.“

Začala jsem podezřívat, že má jinou. Všechno tomu nasvědčovalo – tajemné SMSky, nové oblečení, parfém, který jsem mu nekoupila já. Jednou v noci jsem nemohla spát a rozhodla se podívat do jeho telefonu. Nic konkrétního jsem nenašla, jen spoustu zpráv s někým jménem „Milan“, ale byly to samé domluvy na sport nebo hospodu.

Moje podezření mě ale neopouštělo. Jednoho deštivého úterý jsem se rozhodla ho sledovat. Připadala jsem si směšně – čtyřicetiletá matka dvou dětí, která se schovává za rohem paneláku a čeká, kam její muž půjde. Petr šel svižně přes park, zamířil do malé kavárny na rohu. Sedl si k oknu a vytáhl notebook. Čekala jsem, že přijde nějaká žena – ale nikdo nepřišel. Po hodině vstal a odešel.

Další den totéž – tentokrát šel do knihovny. Seděl tam sám mezi regály, četl si a dělal si poznámky do bloku. Začala jsem být zmatená. Kde je ta milenka? Proč mám pocit, že mě podvádí?

Jednoho večera jsem to už nevydržela. „Petře, co se to s tebou děje? Máš někoho?“ vyhrkla jsem mezi dveřmi ložnice. Podíval se na mě dlouze a smutně. „Jano… nemám nikoho. Jen… já už nevím, kdo vlastně jsem.“

Sedli jsme si na postel a Petr začal mluvit. O tom, jak se cítí prázdný, jak má pocit, že žije život někoho jiného – otce, manžela, zaměstnance – ale ne svůj vlastní. Jak mu chybí čas jen pro sebe, jak se bojí, že mu život utíká mezi prsty a on nic nestihne.

„Já tě nepodvádím s jinou ženou,“ řekl tiše. „Podvádím tě sám se sebou. S tím životem, který bych chtěl žít.“

Seděla jsem tam a nevěděla, co říct. Byla jsem naštvaná i smutná zároveň. Vždyť já taky nemám čas na sebe! Taky bych chtěla někdy jen tak zmizet do kavárny nebo knihovny a nemyslet na to, co bude k večeři nebo jestli mají děti úkoly.

Začali jsme spolu víc mluvit. O tom, co nám chybí, co nás trápí. Bylo to těžké – někdy jsme se pohádali, jindy plakali oba dva. Petr začal chodit k psychologovi a já taky. Zjistila jsem, že nejsem sama – spousta žen kolem mě řeší totéž: pocit samoty uprostřed rodiny, strach z toho, že ztratily samy sebe.

Jednou večer jsme seděli u stolu s vínem a Petr řekl: „Víš, Jano… já tě pořád miluju. Jen jsem zapomněl milovat i sám sebe.“

Nevím, jestli jsme všechno vyřešili. Pořád máme krize i hádky. Ale už spolu mluvíme – o strachu ze stárnutí, o snech z mládí, které jsme odložili kvůli dětem a hypotéce. Občas si vezmu volno jen pro sebe – jdu do kina nebo na procházku bez dětí i bez Petra.

Někdy mám pocit viny – že bych měla být lepší manželka, matka… Ale pak si vzpomenu na ten večer v ložnici a na Petrova slova.

Možná je největší zrada v tom, když zradíme sami sebe.

A tak se ptám: Kolik z nás žije život někoho jiného? Kolik z nás má odvahu říct nahlas: „Chci zpátky svůj vlastní život?“