Dvacet let lží: Jeden telefonát mi zničil život

„Kdo jste?“ vyhrkla jsem do telefonu, když se na druhém konci ozval ženský hlas. Bylo pondělí odpoledne, právě jsem vařila bramboračku a čekala, až se Ivan vrátí z práce. „Jmenuji se Lenka. Potřebuju s vámi mluvit o vašem manželovi.“ V tu chvíli mi v hrudi zamrazilo. Nikdy předtím jsem tu ženu neslyšela, ale její hlas byl pevný, rozhodný, bez stopy pochybností.

„O Ivanovi? Co tím myslíte?“ snažila jsem se znít klidně, ale ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustila telefon. „Vím, že to bude těžké, ale myslím, že byste měla vědět pravdu. Ivan je můj partner už patnáct let. Máme spolu dvě děti.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Opřela jsem se o kuchyňskou linku, abych nespadla. „To je nějaký omyl,“ zašeptala jsem. Ale Lenka pokračovala: „Není to omyl. Vím o vás už dlouho. Ale už to dál nemůžu snášet. Potřebuju, abyste to věděla.“

Zavěsila jsem a zůstala stát v kuchyni jako socha. V hlavě mi vířily vzpomínky na posledních dvacet let – naše svatba v malé kapli v Jičíně, první společný byt na Žižkově, narození naší dcery Kláry… Všechno najednou ztratilo smysl. Jak mohl Ivan žít dva životy? Jak jsem si toho mohla nevšimnout?

Když Ivan přišel domů, seděla jsem u stolu a zírala do prázdna. „Co se děje?“ zeptal se a sundal si kabát. „Volala mi nějaká Lenka,“ řekla jsem tiše. Jeho tvář zbledla. „Co ti řekla?“

„Že s tebou žije patnáct let a má s tebou dvě děti.“

Chvíli mlčel. Pak si sedl naproti mně a poprvé za dvacet let jsem v jeho očích viděla strach. „Je mi to líto,“ zašeptal.

„Lituješ mě? Nebo sebe?“ vykřikla jsem a slzy mi začaly téct po tvářích. „Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl každý den odcházet z domu a vracet se ke mně, když jsi měl někde jinde další rodinu?“

Ivan mlčel. Jen seděl a díval se do stolu. „Chtěl jsem vás všechny chránit,“ zamumlal nakonec.

„Chránit? Před čím? Před pravdou?“

Ten večer jsme spolu téměř nemluvili. Ivan odešel spát na gauč do obýváku a já celou noc seděla v posteli a přemýšlela nad každým detailem našeho společného života. Najednou mi začaly docházet drobnosti – služební cesty, které nikdy nešly ověřit; víkendy, kdy musel „pracovat“; dárky, které kupoval na poslední chvíli… Jak jsem mohla být tak slepá?

Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži, ale nikdo se neptal. V kanceláři jsem si otevřela e-mail a našla zprávu od Lenky: „Omlouvám se, že jsem vám to řekla takhle. Ale už jsem nemohla dál žít ve lži.“

Celý den jsem přemýšlela, jestli mám Lence odepsat. Nakonec jsem jí večer napsala: „Nevím, co teď dělat. Jsem úplně ztracená.“

Lenka odpověděla téměř okamžitě: „Já taky.“

Začaly jsme si psát častěji. Zjistila jsem, že Lenka je učitelka na základní škole v Pardubicích a její děti jsou o pár let mladší než naše Klára. Ivan mezi námi pendloval roky – vždycky měl výmluvy, proč nemůže být doma na Vánoce nebo proč musí odjet na týden pryč.

Jednoho dne mě Lenka pozvala na kávu. Sešly jsme se v malé kavárně u nádraží. Bylo to zvláštní – sedět naproti ženě, která byla stejně podvedená jako já, a přesto byla součástí stejné lži.

„Myslíš, že jsme byly hloupé?“ zeptala se Lenka tiše.

„Ne,“ odpověděla jsem po chvíli. „Myslím, že jsme jen věřily člověku, kterého jsme milovaly.“

Po návratu domů mě čekal další rozhovor s Ivanem. Tentokrát už nebyl tichý ani omluvný.

„Musím si vybrat,“ řekl najednou.

„A co když nechci být ta, kterou si vybereš? Co když už nechci být vůbec součástí tvého života?“ vybuchla jsem.

Ivan jen pokrčil rameny: „Myslel jsem, že to zvládnu…“

„Zvládnout co? Žít dva životy? Hrát si na šťastného manžela a otce tady i tam?“

Bylo jasné, že naše manželství skončilo. Ale co teď? Co bude s Klárou? Jak jí vysvětlím, že její otec má další děti?

Následující týdny byly peklo. Ivan se odstěhoval k Lence a já zůstala sama v našem bytě na Žižkově. Klára byla zmatená a smutná – nechápala, proč táta najednou není doma.

Začala jsem chodit k psycholožce a snažila se pochopit, kde jsem udělala chybu. Byla jsem opravdu tak slepá? Nebo jsem jen nechtěla vidět pravdu?

Jednoho dne mi Klára řekla: „Mami, ty pořád pláčeš. Já chci zase veselou maminku.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím začít znovu žít – kvůli sobě i kvůli ní.

Začala jsem chodit na jógu, vídat se s kamarádkami a pomalu nacházela sama sebe. S Lenkou jsme zůstaly v kontaktu – obě jsme věděly, jaké to je být podvedená stejným mužem.

Dnes už je to rok od toho telefonátu. Ivan žije s Lenkou a jejich dětmi v Pardubicích. Já s Klárou jsme zůstaly v Praze a pomalu stavíme nový život.

Někdy si říkám: Proč jsem tolik let věřila lži? A jak poznat pravdu dřív, než nás úplně zničí?