Když tchyně řekla: „Tak co, vezmeme si hypotéku?“ – a já byla neviditelná. Můj návrat domů k mámě

„Tak co, vezmeme si tu hypotéku?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl vždy o něco ostřejší, než bych si přála. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené v klíně, a dívala se na bílý ubrus posetý drobky od snídaně. Tchyně, paní Novotná, stála u dřezu a ani se na mě nepodívala. Můj muž Petr seděl naproti mně, ale jeho oči uhýbaly.

„No, já nevím…“ začal Petr nejistě.

„Co nevíš? Vždyť je to jasné! Tady to nemá cenu opravovat, koupíme něco většího. A když budeme všichni spolu, zvládneme to,“ rozhodla za nás tchyně a já měla pocit, že jsem v místnosti vzduch.

Byla jsem vdaná sotva půl roku. Petr byl moje první velká láska – poznali jsme se na plese v kulturním domě v našem městečku u Hradce Králové. Všechno bylo rychlé, vášnivé, krásné. Svatba v červnu, šaty půjčené od sestřenice, hostina na zahradě. Jenže pak přišla realita: Petrův byt byl malý a jeho rodiče nám nabídli, že můžeme bydlet u nich, než si našetříme na vlastní bydlení.

Zpočátku jsem byla vděčná. Ale brzy jsem pochopila, že v tom domě nejsem vítaná jako rovnocenný člen rodiny. Každé ráno mě probouzel zvuk hrnců a hlasité rozhovory mezi tchánem a tchyní. Když jsem chtěla udělat kávu, slyšela jsem za zády: „My tady pijeme čaj.“ Když jsem pověsila prádlo jinak než byla zvyklá tchyně, přišla to potichu přehodit.

Nejhorší byly večery. Seděli jsme u televize a já se snažila zapojit do hovoru o politice nebo o tom, co je nového ve vsi. Ale vždycky mě někdo přerušil nebo přešel mlčením. Petr byl unavený z práce a většinou jen kýval hlavou.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi tchyní a Petrem:

„Petře, ona by mohla víc pomáhat. Já nevím, jestli je zvyklá doma nic nedělat…“

„Mami, ona se snaží…“

„No jo, ale tady to nestačí snažit se! Tady je potřeba makat!“

Ležela jsem v posteli a slzy mi tekly po tvářích. Cítila jsem se jako host ve vlastním životě. Když jsem to druhý den Petrovi řekla, jen mě objal a řekl: „To bude lepší, uvidíš.“

Ale nebylo. Tchyně začala plánovat rekonstrukci domu a hypotéku – samozřejmě bez toho, aby se mě někdo zeptal na názor. Jednou večer přišla s papíry:

„Tady máš smlouvu od banky. Podepíšeš to taky, že jo?“

Podívala jsem se na Petra. Mlčel.

„Já… já nevím… Je to velký závazek,“ koktala jsem.

„No tak! To je pro vás! My už jsme starý!“

V tu chvíli mi došlo, že tady nikdy nebudu mít svůj hlas. Že moje sny o vlastním domově jsou jen iluze.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do lesa za vesnicí. Přemýšlela jsem o mámě – jak jsme spolu žily samy po tátově smrti, jak mě učila být silná a stát si za svým. Vzpomněla jsem si na její slova: „Nikdy nedovol nikomu, aby tě umlčel.“

Jednoho rána jsem sbalila pár věcí do batohu. Petr ještě spal. Napsala jsem mu vzkaz: „Musím odejít. Potřebuju najít sama sebe.“

Cesta vlakem do Hradce byla nekonečná. Máma mi otevřela dveře s úsměvem i slzami v očích.

„Věděla jsem, že přijdeš,“ řekla tiše.

Doma u mámy bylo všechno jiné – klidné ráno s vůní kávy, ticho bez napětí, smích místo výčitek. Začala jsem pracovat v místní knihovně a pomalu znovu nacházela samu sebe.

Petr mi několikrát volal a psal zprávy:

„Vrať se prosím…“

Ale já už věděla, že nemůžu žít život podle představ někoho jiného.

Jednou večer jsme s mámou seděly na balkoně a dívaly se na hvězdy.

„Myslíš, že jsi udělala správně?“ zeptala se mě.

Podívala jsem se na ni a poprvé po dlouhé době cítila klid.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale aspoň teď zase slyším svůj vlastní hlas.“

A tak se ptám i vás: Kolik z nás žije život podle druhých? A kolik z nás najde odvahu začít znovu?