„Zbal si věci a přijď k nám!” – Jak moje tchyně rozbila naše manželství po narození syna

„Zbal si věci a přijď k nám! Sám to nezvládáš, Kláro!“ slyšela jsem za dveřmi kuchyně hlas paní Novotné, mé tchyně. Byla jsem v koupelně, držela jsem v náručí našeho třítýdenního syna Matyáše a snažila se utišit jeho pláč. Slzy mi tekly po tvářích, ale nebylo to kvůli dítěti. Bylo to kvůli tomu, že jsem ztrácela půdu pod nohama.

Můj muž Petr stál v předsíni, mezi námi dvěma. „Mami, Klára to zvládne. Jen je unavená,“ snažil se šeptem. Ale jeho hlas zněl slabě, jako by už dávno rezignoval. Paní Novotná se na mě podívala s tím svým typickým pohledem – směs soucitu a pohrdání. „Já jsem vychovala tři děti a nikdy jsem si nestěžovala. Ty jsi pořád jen unavená! Dítě potřebuje pevný režim, ne tvoje slzy.“

Bydleli jsme v paneláku na Proseku, malý byt 2+1, kde každý zvuk rezonoval stěnami. Po porodu jsem doufala, že budeme mít s Petrem klid na sžívání s novou rolí rodičů. Jenže už druhý den po návratu z porodnice stála paní Novotná u dveří s taškou plnou domácích vývarů a rad. „Klárko, já ti pomůžu. Vždyť jsi ještě mladá, nevíš, co všechno tě čeká.“

Zpočátku jsem byla vděčná. Ale její pomoc se rychle změnila v kontrolu. Přestala jsem rozhodovat o tom, co Matyáš jí, kdy spí nebo jak ho oblékám. „Tohle bodýčko je moc tenké! Dítě musí být v teple,“ říkala a převlékala ho bez ptaní. Petr jen pokrčil rameny: „Nech ji, vždyť to myslí dobře.“

Jednoho večera jsem našla paní Novotnou v ložnici, jak skládá naše prádlo. „Klárko, ty neumíš pořádně složit ručníky? Takhle se to dělá,“ poučovala mě. Cítila jsem se jako host ve vlastním bytě. Začala jsem se vyhýbat vlastní kuchyni, protože tam byla vždycky ona – vařila, uklízela, komentovala každý můj pohyb.

Začaly hádky s Petrem. „Proč jí všechno dovoluješ? Je to náš domov!“ křičela jsem jednou večer, když Matyáš konečně usnul. Petr seděl u stolu a díval se do stolu: „Nechci ji ranit. Je sama od té doby, co táta umřel.“

Jednou v noci jsem slyšela paní Novotnou mluvit s Petrem v obýváku: „Klára není připravená být matkou. Měla bys přijít na čas ke mně domů, já ti pomůžu s Matyášem.“ Petr mlčel. Ráno mi oznámil: „Máma říká, že bychom mohli na pár dní k ní. Aspoň si odpočineš.“

Zhroutila jsem se. „To myslíš vážně? Chceš mě vystěhovat z vlastního bytu?“ V očích měl strach i únavu: „Já už nevím, co mám dělat.“

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná opravdu nejsem dost dobrá matka? Možná bych měla být vděčná za pomoc? Ale pak jsem si všimla, že Matyáš je neklidný vždycky, když je babička poblíž – její hlas byl ostrý, její ruce netrpělivé.

Jednoho dne jsem našla odvahu a řekla paní Novotné: „Prosím vás, potřebuju trochu soukromí. Chci být s Matyášem sama.“ Podívala se na mě jako na cizince: „Tak dobře, ale až budeš brečet do polštáře, nevolej mě!“

Petr byl rozpolcený mezi mnou a matkou. Začal trávit víc času v práci nebo u kamarádů. Večer přišel domů a mlčky seděl u televize. Já byla sama s dítětem i s vlastními pochybnostmi.

Jednou večer přišla paní Novotná bez ohlášení – měla klíče od bytu! „Klárko, Matyáš plakal tak nahlas, že jsem tě slyšela až na chodbě! Musíš být klidnější!“ V tu chvíli mi praskly nervy: „Tohle je můj domov! Nemáte právo sem chodit bez pozvání!“

Rozpoutala se bouřka výčitek a slz. Petr stál mezi námi a nevěděl, ke komu se přiklonit. Nakonec odešel z bytu a já zůstala sama s dítětem a s pocitem naprosté prohry.

Dny plynuly v tichu a napětí. Petr spal u matky a domů chodil jen pro čisté oblečení. Paní Novotná mi volala každý den: „Už jsi pochopila, že potřebuješ pomoc?“

Jednoho rána jsem seděla u okna s Matyášem v náručí a dívala se na šedivé paneláky kolem sebe. Přemýšlela jsem: Je možné zachránit manželství, když někdo jiný tahá za všechny nitky? Nebo musím nejdřív zachránit samu sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah, kde už není místo pro dva?