Přijala jsem sestřenici pod svou střechu, a ona mi ukradla pocit bezpečí – lze ještě věřit rodině?

„Proč jsi mi to udělala, Jano?“ šeptám do ticha svého bytu, kde ještě před týdnem voněla káva a smály jsme se spolu nad starými fotkami. Teď tu sedím sama, ruce se mi třesou a v hlavě mi běží dokola jediná otázka: Jak jsem mohla být tak slepá?

Bylo to v únoru, když mi Jana zavolala. „Lucko, prosím tě, můžu u tebe pár týdnů zůstat? Vyhodili mě z podnájmu a nemám kam jít.“ Věděla jsem, že její vztah s matkou je napjatý a že v Brně, odkud pocházíme, by se k ní nikdo neotočil zády. Ale Praha je jiná. Tady je člověk sám, i když je mezi lidmi. „Jasně, přijeď kdykoliv,“ odpověděla jsem bez váhání. Vždyť jsme vyrůstaly skoro jako sestry.

První dny byly fajn. Jana byla vděčná, pomáhala mi s vařením, dokonce mi koupila kytku na stůl. Povídaly jsme si dlouho do noci o všem možném – o našich snech, o chlapech, o tom, jak je těžké najít v Praze práci i kamarády. Jenže pak se začaly dít zvláštní věci. Ztratila se mi peněženka – našla jsem ji později v koupelně a myslela si, že jsem ji tam sama zapomněla. Pak mi zmizelo pár stovek z kabelky. Připisovala jsem to své roztržitosti.

Jednou večer jsem přišla domů dřív z práce a slyšela Janu, jak telefonuje v kuchyni. „Neboj, mám to pod kontrolou. Lucka je úplně blbá, nic nepozná.“ Ztuhla jsem ve dveřích. Srdce mi bušilo až v krku. Nechtěla jsem tomu věřit. Když mě zahlédla, rychle zavěsila a začala se vymlouvat na kolegyni z bývalé práce.

Od té chvíle jsem jí už nevěřila. Začala jsem schovávat peníze i šperky. Ale stejně mi zmizel prstýnek po babičce – jediná památka na ženu, která mě vychovala. Když jsem se Jany zeptala přímo, rozplakala se: „Já bych ti nikdy nic nevzala! Proč mi nevěříš?“ A já jí chtěla věřit. Opravdu jsem chtěla.

Jednoho dne mi volali z banky – někdo se pokusil vybrat peníze z mého účtu. Heslo jsem měla napsané na papírku v šuplíku. Nikdo jiný než Jana nemohl vědět, kde je. Když jsem ji konfrontovala, začala křičet: „Ty si myslíš, že jsem zlodějka? Po všem, co jsi pro mě udělala? To je tvoje vděčnost?“ Byla hysterická a já poprvé v životě pocítila strach ve vlastním bytě.

Zavolala jsem tátovi do Brna. „Tati, co mám dělat? Je to přece rodina…“ Odpověděl mi tvrdě: „Rodina není omluva pro špatné chování. Musíš ji vyhodit.“

Ta noc byla nejdelší v mém životě. Jana spala v obýváku a já zamkla dveře do ložnice. Ráno jsem jí řekla, že musí odejít. Sbalila si věci bez jediného slova a práskla za sebou dveřmi tak silně, až se zatřásly skleničky ve vitríně.

Zůstala po ní jen prázdnota a pocit zrady. Dny plynuly a já se bála otevřít dveře cizímu člověku. Každý zvuk na chodbě mě děsil. Přestala jsem zvát přátele domů, bála se někomu svěřit. V práci jsem byla podrážděná a kolegyně se mě ptaly, co se děje.

Jednou večer mi přišla zpráva od Jany: „Promiň mi to všechno. Byla jsem zoufalá.“ Neodpověděla jsem jí. Neuměla jsem jí odpustit.

Začala jsem chodit k psycholožce. „Není vaše vina, že jste chtěla pomoct,“ řekla mi jednou. „Ale musíte si nastavit hranice.“

Dnes už vím, že důvěra je křehká jako sklo – jednou praskne a už nikdy nebude stejná. Ale pořád si kladu otázku: Je naivita opravdu slabost? Nebo je to jen lidskost?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se ještě věřit rodině po takové zradě?