Nikdy jsem nebyla skutečnou babičkou své vnučky – a teď jsem já ta špatná?

„Mami, potřebujeme tě,“ ozvalo se z telefonu, zatímco jsem stála u okna a sledovala, jak na dvorku kvete šeřík. Hlas mého syna Petra byl nervózní, skoro jako by se bál, že odmítnu. „Lenka se vrací do práce a nemáme nikoho, kdo by hlídal Aničku.“

Zamrazilo mě. Šest let jsem čekala na to, až mě někdo z téhle rodiny opravdu potřebuje. Šest let jsem se dívala na fotky své vnučky, které mi Petr občas poslal přes WhatsApp, a přemýšlela, proč mě snacha Lenka nikdy nepozvala na hlídání, proč mě nikdy nenechala být opravdovou babičkou. A teď najednou…

„A co Lenčina maminka?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.

„Ta je nemocná. Prosím tě, mami…“

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem stála před jejich bytem s dárky pro Aničku a Lenka mi otevřela jen na škvírku. „Ona teď spí,“ řekla vždycky a já cítila, jak se mi srdce svírá. Nikdy mě nepozvala dál. Nikdy mi nedovolila vzít Aničku na hřiště nebo ji pohoupat na klíně. Vždycky byla mezi námi nějaká neviditelná zeď.

Jednou jsem se Petře opatrně zeptala: „Proč mě Lenka nemá ráda?“

On jen pokrčil rameny: „To si namlouváš, mami. Je prostě opatrná.“

Ale já věděla své. Vždycky jsem byla ta druhá babička. Ta méně důležitá. Ta, která je spíš na obtíž než k užitku.

A teď? Teď jsem najednou potřebná.

„Dobře,“ řekla jsem tiše do telefonu. „Přijdu.“

Když jsem poprvé po letech vstoupila do jejich bytu, Anička mě pozorovala velkýma očima. Byla krásná – tmavé vlásky po Lence, ale oči měla po Petrovi. Usmála jsem se na ni a ona se schovala za máminu nohu.

Lenka mi podávala seznam instrukcí: „Nesmí sladké, má alergii na ořechy, nesmí moc televizi…“

Přikývla jsem. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním životě.

První dny byly těžké. Anička ke mně byla odtažitá. Když jsem jí nabídla pohádku nebo chtěla přečíst knížku, zavrtěla hlavou: „To dělá jen maminka.“

Večer jsem doma brečela do polštáře. Tolik let jsem toužila být součástí jejího života – a teď mám pocit, že je pozdě.

Jednoho dne jsem zaslechla Lenku, jak telefonuje s kamarádkou v kuchyni: „No jo, musíme využít tchyni, když už je doma…“

V tu chvíli mě bodlo u srdce. Nejsem pro ně babička – jsem jen výhodná chůva.

Začala jsem si všímat i dalších věcí. Když přišel Petr domů z práce, sotva mě pozdravil. Lenka mi nikdy nepoděkovala. Jen další a další instrukce.

Jednou večer jsem seděla s Aničkou u stolu a ona se mě zeptala: „Babičko, proč jsi tu nebyla dřív?“

Zamrazilo mě. Co jí mám říct? Že mě její maminka nechtěla pustit k jejímu životu? Že jsem byla vždycky až ta druhá?

„To je složité, zlatíčko,“ pohladila jsem ji po vláskách.

Začala jsem přemýšlet – kde se stala chyba? Byla to moje vina? Měla jsem být průbojnější? Měla jsem víc bojovat o místo v jejich rodině?

Jednoho dne přišla Lenka domů dřív a našla mě s Aničkou v objetí – poprvé mě vnučka sama objala. Lenka se zarazila ve dveřích a chvíli nás pozorovala.

Večer za mnou přišla do kuchyně: „Víte… já jen chtěla mít všechno pod kontrolou. Pořád mám pocit, že mi někdo chce vzít dítě.“

Podívala jsem se jí do očí: „Já vám ji nechci vzít. Chci být jen její babička.“

Lenka sklopila hlavu: „Možná bych vám měla víc důvěřovat.“

Od té doby se něco změnilo. Anička ke mně začala být otevřenější, Lenka občas poděkovala. Ale pořád cítím v srdci bolest těch ztracených let.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kdo je vlastně viník? Já? Lenka? Nebo jsme obě jen oběťmi strachu a nedůvěry?

Možná je tohle otázka pro vás: Myslíte si, že může být někdy pozdě stát se opravdovou babičkou? Nebo má smysl bojovat o místo v rodině i po letech mlčení?