Mezi láskou a povinností: Příběh Magdy z Brna

„Magdo, už zase jsi zapomněla koupit bezlepkový chleba pro Karla? Víš přece, jak je na to citlivý!“ Její hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi po zádech stéká pot. Tchyně, paní Věra, byla v našem bytě už třetí týden a já měla pocit, že se dusím. Karel seděl u stolu, oči zabořené do telefonu, a dělal, že nic neslyší.

„Promiňte, paní Věro, zítra to napravím,“ odpověděla jsem tiše. Věra si odfrkla a začala si cosi mumlat o neschopných mladých ženách. Karel ani nezvedl hlavu. V tu chvíli jsem měla chuť vyběhnout z bytu a už se nikdy nevrátit.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu žít takhle. Když jsme se s Karlem poznali na fakultě v Brně, byl to nejlaskavější muž na světě. Smáli jsme se spolu, plánovali budoucnost, snili o malém domku za městem. Jenže pak přišla nemoc jeho otce a Věra se rozhodla přestěhovat do Brna za námi. Prý abychom jí byli nablízku. Karel souhlasil bez váhání.

První týdny jsem se snažila být dokonalou snachou. Pekla jsem koláče podle jejích receptů, prala její prádlo odděleně, dokonce jsem jí nechala vybrat barvu závěsů v obýváku. Ale nic nebylo dost dobré. „Moje generace by nikdy nedovolila, aby muž jedl studenou večeři,“ říkala často. Karel mlčel. Vždycky mlčel.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Volala mi maminka: „Magdi, jsi v pořádku? Nějak jsi poslední dobou smutná.“ Chtěla jsem jí říct pravdu, ale místo toho jsem zalhala: „Všechno je v pohodě, mami.“

Ale nebylo. Každý den jsem cítila větší tíhu. V práci v knihovně jsem byla tichá a uzavřená, kolegyně si šeptaly, že asi čekám dítě. Když jsem přišla domů, čekal mě seznam úkolů od Věry: „Vysaj pod postelí, Karel má alergii na prach.“ „Nezapomeň koupit jeho oblíbený jogurt.“ „A hlavně nezapomeň na ten chleba!“

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela je v kuchyni. „Karelku, myslíš, že je Magda ta pravá? Není moc slabá? Neumí pořádně vařit ani se postarat o domácnost…“ Karel něco zamumlal. Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem tam vtrhnout a křičet, ale místo toho jsem se schoulila za dveře ložnice a tiše plakala.

Začala jsem se vyhýbat domovu. Zůstávala jsem déle v práci, chodila na dlouhé procházky po Lužánkách. Jednou jsem potkala starého kamaráda z gymplu, Petra. Povídali jsme si o všem možném a já poprvé po dlouhé době cítila lehkost. „Magdo, jsi pořád stejná – laskavá a silná,“ řekl mi na rozloučenou.

Doma mě čekal další konflikt. Věra našla v mé kabelce účtenku z kavárny: „S kým jsi tam byla? Karel říkal, že jsi měla být v práci!“ Karel stál za ní a díval se na mě s podezřením v očích. „Magdo, proč mi lžeš?“ zeptal se tiše.

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Protože už nemůžu! Nemůžu žít pod jednou střechou s někým, kdo mě neustále kontroluje a ponižuje! A ty… ty mě nikdy nebráníš!“ křičela jsem skrz slzy.

Věra uraženě odešla do svého pokoje. Karel stál uprostřed kuchyně a vypadal ztraceně. „Co mám dělat? Je to moje máma…“

„A já jsem tvoje žena! Proč nikdy nestojíš za mnou?“

Následující dny byly tiché a napjaté. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Petr mi napsal zprávu: „Jestli potřebuješ utéct na chvíli pryč, ozvi se.“

Jednoho večera jsem sbalila pár věcí a odešla do malého penzionu na okraji Brna. Seděla jsem na posteli a přemýšlela: Co teď? Mám se vrátit? Mám bojovat o manželství nebo o sebe?

Karel mi volal každý den. První dny byl naštvaný: „Jak jsi mohla odejít? Co mám říct mámě?“ Pak začal prosit: „Vrať se domů… Chybíš mi.“

Po týdnu mi přišla zpráva od Věry: „Doufám, že sis uvědomila svou chybu.“

Seděla jsem v kavárně s Petrem a vyprávěla mu všechno. „Magdo, někdy musíš myslet i na sebe. Jinak tě to zničí.“

Po dvou týdnech jsem se rozhodla vrátit domů – ale s podmínkami. Sepsala jsem dopis pro Karla i pro Věru: že chci respekt, prostor a možnost žít podle svých pravidel.

Když jsem přišla domů, Věra seděla u stolu s výrazem mučednice. Karel vypadal nervózně.

„Magdo… přečetli jsme si tvůj dopis,“ začal opatrně Karel.

„Já tady nejsem navždy,“ řekla tiše Věra. „Ale chci pro svého syna to nejlepší.“

„A já chci být šťastná,“ odpověděla jsem pevně.

Nebylo to jednoduché. Každý den jsme museli hledat kompromisy – někdy to bolelo, někdy jsme plakali všichni tři. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že žiju svůj život.

Dnes už vím: Někdy musíme riskovat všechno, abychom našli sami sebe. Ale stojí to za to? Dá se zachránit manželství i vlastní duše zároveň? Co byste udělali vy?