Moje výplata není důkazem lásky: Příběh ženy mezi strachem a svobodou

„Kde máš účtenku za ten chleba, Jano?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem za sebou zavřela dveře. Byla jsem unavená po dvanáctihodinové směně v nemocnici, ruce mi voněly dezinfekcí a v hlavě mi hučelo. Můj muž Petr stál u stolu, v ruce držel moji peněženku a jeho pohled byl tvrdý jako sklo. „Dala jsem ji do kapsy, asi jsem ji vyhodila,“ odpověděla jsem tiše, ale v hrudi mi bušilo srdce. Věděla jsem, co přijde dál.

„To není poprvé! Jak mám vědět, že ty peníze neutratíš za kraviny? Vždyť víš, že musíme šetřit!“ Jeho hlas byl ostrý, až mi naskočila husí kůže. Sklopila jsem oči a snažila se nevnímat, jak mi z očí stékají slzy. Vždyť je to jen dvacet korun za chleba, říkala jsem si v duchu. Ale nahlas jsem neřekla nic.

Začalo to nenápadně. Když jsme se s Petrem vzali, byl laskavý, pozorný, plánovali jsme společnou budoucnost. Já pracovala jako zdravotní sestra v Motole, on byl elektrikář. První roky jsme si všechno říkali, plánovali společné dovolené na Šumavě, smáli se u televize. Pak přišla hypotéka na byt v paneláku na Jižním Městě a s ní i první hádky o peníze.

„Nechci, abys musela řešit složenky. Já se o to postarám,“ řekl tehdy Petr a já byla ráda. Byla jsem vděčná, že nemusím řešit účty a rozpočty. Každý měsíc jsem mu dávala celou svou výplatu a on mi nechával pár stovek na obědy v práci. Věřila jsem mu. Myslela jsem si, že takhle to dělají všechny rodiny.

Jenže časem se něco změnilo. Petr začal kontrolovat každý můj výdaj. Když jsem si koupila nový svetr ve slevě, musela jsem vysvětlovat proč. Když jsem šla s kolegyněmi na kávu po práci, chtěl vědět, kolik to stálo a kdo platil. Začala jsem se bát utratit i korunu navíc.

Jednou večer jsme seděli u televize a já se odvážila zeptat: „Petře, myslíš, že bych si mohla nechat aspoň tisícovku měsíčně? Na drobnosti…“

Podíval se na mě takovým pohledem, že mi ztuhla krev v žilách. „Na co bys potřebovala tolik peněz? Copak ti něco chybí? Nebo snad šetříš za mými zády?“

Zamrazilo mě. Od té chvíle jsem přestala prosit. Začala jsem se uzavírat do sebe. Každý měsíc jsem mu odevzdávala výplatu a snažila se být nenápadná.

Moje máma si toho všimla první. „Janičko, proč jsi tak smutná? Máš všechno v pořádku?“ ptala se mě při každé návštěvě v našem malém bytě na Chodově.

„Všechno je v pohodě, mami,“ lhala jsem jí do očí. Nechtěla jsem ji trápit. Vždycky říkala: „Manželství je o důvěře.“ Ale já už důvěru necítila.

Jednoho dne mi kolegyně Eva nabídla, že mě sveze domů autem. Cestou jsme si povídaly o životě a já se jí svěřila s tím, jak to máme doma nastavené.

„Jano, tohle není normální,“ řekla mi tiše. „Máš právo na svoje peníze. Jsi dospělá žena.“

Celou noc jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli vedle Petra a přemýšlela: Je to opravdu tak špatné? Nebo jen přeháním? Ale když jsem ráno našla pod polštářem lístek s poznámkou: „Nezapomeň donést účtenky za nákup!“, rozbrečela jsem se.

Začala jsem hledat informace na internetu. Četla jsem příběhy jiných žen na diskusních fórech – některé psaly o domácím násilí, jiné o finanční kontrole. Najednou mi došlo, že nejsem sama.

Jednoho dne přišla hádka kvůli tomu, že jsem koupila synovi Matějovi nové boty bez předchozího souhlasu. Petr křičel tak hlasitě, že sousedka paní Novotná bouchala do topení.

„Tohle už dál nejde,“ řekla jsem si tehdy poprvé nahlas.

Začala jsem schovávat drobné peníze bokem – pár desítek korun z obědů, něco z nočních směn navíc. Bylo to málo, ale cítila jsem se aspoň trochu svobodnější.

Jednou večer přišla máma nečekaně na návštěvu. Seděla u stolu a dívala se na mě s obavami v očích.

„Janičko, kdybys někdy potřebovala pomoc… víš, že můžeš přijít domů.“

Stiskla jsem jí ruku a poprvé po letech pocítila naději.

Pak přišel zlomový okamžik – Petr přišel domů opilý a začal mi vyčítat každou korunu utracenou za poslední měsíc. Křičel na mě před Matějem a já viděla v synových očích strach.

Tehdy jsem popadla kabát a klíče a odešla k mámě. Celou noc jsme spolu seděly u kuchyňského stolu a já jí všechno vyprávěla – o strachu, o kontrole, o tom, jak už nevím, kdo vlastně jsem.

Dnes je to půl roku od té noci. S Petrem jsme v rozvodovém řízení. Pracuji dál v nemocnici a poprvé po letech mám vlastní účet i vlastní peníze. Není to jednoduché – někdy mám pocit viny, jindy strach z budoucnosti. Ale když vidím Matěje smát se bez obav, vím, že to stálo za to.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Proč jsme my ženy tak často ochotné obětovat vlastní svobodu ve jménu lásky? A kolik z nás ještě žije ve stínu strachu místo ve světle vlastní síly?