Návrat domů s novorozencem: Když domov znamená jen prázdné stěny

„Proč tu zase nejsi?“ šeptám do ticha, zatímco držím malého Filípka v náručí. Jeho drobné prstíky se mi svírají kolem palce a já cítím, jak se mi do očí derou slzy. V bytě je ticho, jen z kuchyně občas zapraská lednice. Tomáš měl být doma už před hodinou. Slíbil, že dnes přijde dřív, že mi pomůže s koupáním. Ale místo toho mi přišla jen krátká zpráva: „Mám poradu, přijdu pozdě.“

Sedím na gauči, kolébám syna a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Všichni říkali, že mateřství je krásné. Ale proč se cítím tak sama? Proč mám pocit, že mě nikdo neslyší? Když jsem byla v porodnici, těšila jsem se domů. Myslela jsem, že až přijdu, všechno bude lepší. Ale místo toho mě tu čekaly jen prázdné stěny a hromada neumytého nádobí.

Telefon zazvoní. Je to máma. „Jak se máte?“ ptá se a já slyším v jejím hlase starost.

„Dobře,“ zalžu automaticky. Nechci ji zatěžovat. Má svých starostí dost – táta je po operaci kyčle a ona lítá mezi domem a nemocnicí. „Filípek spí,“ dodám tiše.

„A Tomáš?“

„V práci,“ odpovím stručně.

Vím, že by mi ráda pomohla, ale bydlíme na druhém konci Prahy a ona teď opravdu nemůže. Položím telefon a cítím, jak se ve mně hromadí vztek. Proč to všechno musím zvládat sama?

Když Tomáš konečně přijde domů, je už skoro půlnoc. Opatrně otevře dveře do ložnice, kde sedím s Filípkem v náručí.

„Promiň, bylo to fakt důležité,“ šeptá a rychle se převléká do pyžama.

„Důležitější než my?“ vyletí ze mě dřív, než si to stihnu rozmyslet.

Tomáš se zarazí. „To není fér, Lucko. Víš, jak je to teď v práci těžké.“

„A víš ty, jak je to těžké tady?“ hlas se mi třese. „Celý den jsem sama. Filípek pořád pláče, já nestíhám ani najíst se. A ty… prostě nejsi.“

Tomáš si povzdechne a sedne si ke mně na postel. „Já vím, že to máš těžké. Ale někdo musí vydělávat.“

Chci mu říct, že peníze nejsou všechno, ale slova mi uvíznou v krku. Místo toho jen mlčky koukám na spícího syna.

Další dny plynou stejně. Tomáš odchází brzy ráno a vrací se pozdě večer. Já se snažím zvládnout všechno sama – kojení, přebalování, vaření i úklid. Občas přijde na návštěvu sousedka paní Novotná a přinese mi polévku nebo buchty. „Nebojte se říct si o pomoc,“ říká mi vždycky laskavě. Ale komu mám volat? Kamarádky mají své životy a rodinu mám daleko.

Jednoho večera už to nevydržím. Filípek pláče už třetí hodinu v kuse a já mám pocit, že mi praskne hlava. Sednu si na zem do kuchyně a rozbrečím se nahlas. V tu chvíli přijde Tomáš domů.

„Co se děje?“ lekne se.

„Já už nemůžu!“ vykřiknu mezi vzlyky. „Jsem unavená, mám strach, že něco dělám špatně… A připadám si úplně sama!“

Tomáš chvíli mlčí a pak si ke mně klekne. „Promiň… Já jsem to asi podcenil,“ řekne tiše.

Druhý den ráno mi Tomáš navrhne, že si vezme volno a zůstane doma. Pomáhá mi s Filípkem, vaříme spolu oběd a poprvé po dlouhé době se smějeme. Večer sedíme na balkoně a povídáme si o tom, co nás trápí.

„Měla jsi mi to říct dřív,“ říká Tomáš.

„Bála jsem se… Nechtěla jsem být za slabou,“ přiznávám.

„Ale nejsi slabá. Jsi silná – silnější než já,“ usměje se na mě.

Začínáme spolu hledat řešení – domluvíme si pomoc od paní Novotné na hlídání, Tomáš si plánuje práci tak, aby byl víc doma. Já si dovolím být unavená a říct si o pomoc.

Není to jednoduché – někdy mám stále pocit samoty nebo pochybnosti o sobě samé. Ale už vím, že nemusím všechno zvládnout sama a že není ostuda říct si o pomoc.

Občas večer sedím u postýlky a dívám se na spícího Filípka. Přemýšlím: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout samy? A proč je tak těžké přiznat si slabost? Co myslíte vy?