Když sestra zradí: Příběh o ztrátě domova a hledání sebe sama

„Natašo, musím ti něco říct…“ Jana stála ve dveřích mé ložnice, ruce se jí třásly a oči měla zarudlé od pláče. Byla to moje mladší sestra, ta, kterou jsem vždy chránila před světem. V tu chvíli jsem však cítila, že se něco nenávratně mění. „Prosím tě, ne teď, Jano. Jsem unavená,“ zamumlala jsem, ale ona neodešla. Místo toho si sedla na postel vedle mě a chytila mě za ruku. „Natašo, já… já jsem s Petrem. Už půl roku.“

V tu chvíli se mi rozpadl celý svět. Petr byl můj manžel už osm let. Prošli jsme spolu vším – hypotékou na byt v Modřanech, jeho vyhazovem z práce i mojí těžkou nemocí před třemi lety. Jana u nás poslední měsíce bydlela, protože přišla o práci v kavárně a neměla kam jít. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona…

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem. Srdce mi bušilo až v krku a měla jsem pocit, že se dusím. Jana se rozplakala. „Já vím, že je to hrozný. Ale já… já jsem se do něj zamilovala. On do mě taky.“

Vyběhla jsem z ložnice a zamířila rovnou do kuchyně, kde Petr seděl u stolu s notebookem. „Povíš mi to taky, nebo budu dál poslouchat pohádky od Jany?“ vyštěkla jsem na něj. Zvedl hlavu a jeho výraz byl prázdný. „Chtěl jsem ti to říct…“

„Kdy? Až mi budeš balit kufry? Nebo až se rozhodnete, kdo z vás mi to řekne první?“ křičela jsem a cítila, jak se mi třesou nohy. Petr mlčel. Jana stála za mnou a tiše vzlykala.

Dny po tom večeru byly jako zlý sen. Jana odešla k naší mámě do Nuslí a Petr spal na gauči v obýváku. Byt byl najednou cizí a studený. V práci jsem dělala chybu za chybou, kolegyně Lenka si mě vzala stranou: „Natašo, co se děje? Jsi bledá jak stěna.“ Jen jsem pokrčila rameny. Komu bych to taky řekla? Že mě zradili dva nejbližší lidé?

Máma mi volala každý den. „Natašo, prosím tě, nebuď na Janu tak zlá. Ona je taky jen člověk.“ Ale já nemohla odpustit ani jí, ani Petrovi. Všechno ve mně křičelo bolestí a vztekem.

Jednoho večera jsem seděla sama v kuchyni s lahví vína a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vzpomínala jsem na dětství s Janou – jak jsme si hrály na zahradě u babičky v Kolíně, jak jsme si šeptaly tajemství pod peřinou. Jak mohla právě ona?

Petr přišel do kuchyně a sedl si naproti mně. „Natašo, já… vím, že tohle nejde napravit. Ale chci být fér. Chci odejít.“

„A co já? Co náš byt? Co naše plány?“ ptala jsem se zoufale.

„Já už tu nemůžu být,“ řekl tiše.

Dva týdny nato si Petr sbalil věci a odstěhoval se k Janě a mámě. Zůstala jsem sama v prázdném bytě plném vzpomínek. První měsíc jsem jen přežívala – práce, domů, spánek, někdy ani to ne.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Jany: „Prosím tě, můžeme se sejít? Potřebuju tě vidět.“ Chtěla jsem ji ignorovat, ale něco ve mně mě donutilo přijít do malé kavárny na Vinohradech.

Jana tam už čekala, nervózně si pohrávala s hrníčkem kávy. „Natašo… já vím, že mi nikdy neodpustíš. Ale chci ti říct pravdu. Petr mě opustil. Prý tě pořád miluje.“

Zasmála jsem se hořce: „To je mi teda útěcha.“

Jana sklopila oči: „Já… nevím, co mám dělat. Ztratila jsem tebe i jeho.“

V tu chvíli jsem poprvé pocítila lítost místo vzteku. Možná jsme obě oběťmi jeho nerozhodnosti… nebo vlastní slabosti?

Začaly jsme spolu opatrně mluvit – nejdřív o neutrálních věcech, pak i o tom, co se stalo. Trvalo to dlouho, ale časem jsme si dokázaly odpustit aspoň tolik, abychom spolu mohly být v jedné místnosti bez slz.

Petr se už nikdy neozval.

Dnes žiju sama v menším bytě na Žižkově a učím se znovu důvěřovat lidem – i sobě samotné. S Janou máme vztah plný jizev, ale aspoň upřímný.

Někdy večer přemýšlím: Je možné opravdu odpustit zradu? Nebo jen zapomeneme natolik, abychom mohli jít dál? Co byste udělali vy na mém místě?