Pokud zítra nebudou peníze, končíme – příběh Lucie

„Lucie, poslouchej mě dobře. Pokud zítra nebudou peníze na stole, končíme. Už to dál nevydržím.“ Marek stál uprostřed našeho malého bytu v Nuslích, ruce zaťaté v pěst a oči plné zoufalství. Jeho hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod nohama.

„Myslíš to vážně?“ zašeptala jsem a snažila se potlačit slzy. „Po těch letech…?“

„Ano, Lucie. Už nemůžu. Potřebuju ty peníze, jinak mě dostanou. A ty víš, že to není jen tak.“

Marek měl dluhy. Věděla jsem to už dlouho, ale nikdy jsem netušila, jak hluboko do toho spadl. Vždycky říkal, že to zvládne, že má plán. Jenže teď už žádný plán neměl – měl jen mě a moje úspory, které jsem si šetřila na vlastní malý ateliér.

Sedla jsem si na postel a hlavu složila do dlaní. V hlavě mi vířily myšlenky: Co když mu pomůžu? Co když mu nepomůžu? Co když ho opravdu dostanou? A co když ztratím sama sebe?

Ten večer jsem nemohla spát. Slyšela jsem Marka, jak chodí po bytě sem a tam, občas třískl dveřmi od koupelny nebo si pustil televizi na plné pecky. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem cítila vztek. Proč mám já platit za jeho chyby?

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové v reklamní agentuře si všimli, že nejsem ve své kůži. „Luci, jsi v pohodě?“ ptala se mě Petra u kávovaru.

„Ani ne,“ přiznala jsem tiše. „Doma je to teď těžké.“

Petra mě pohladila po rameni. „Jestli chceš, večer zajdeme na víno.“

Jenže já věděla, že večer musím domů – rozhodnout se, jestli Marekovi dám všechny své úspory, nebo odejdu.

Když jsem přišla domů, Marek seděl u stolu s hlavou v dlaních. „Tak co?“ zeptal se bez pozdravu.

„Mám něco našetřeno,“ začala jsem opatrně. „Ale je to všechno, co mám. Měla jsem za to koupit ateliér…“

„Lucie, prosím tě! O ateliér ti jde? Já tady můžu skončit na ulici!“ vykřikl Marek a praštil pěstí do stolu.

„A co já? Co moje sny? Co naše sny?“ rozplakala jsem se.

Marek se na mě podíval s ledovým klidem. „Jestli mi nepomůžeš, tak už žádné ‚naše‘ nebude.“

V tu chvíli jsem pochopila, že pro něj jsou peníze důležitější než já. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu plánovali budoucnost – děti, dům někde za Prahou, cestování po Evropě… A teď to všechno viselo na pár tisících korun.

Zavolala jsem mámě. „Mami, co bys dělala na mém místě?“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Lucie, láska není o penězích. Pokud tě někdo miluje jen tehdy, když mu pomůžeš z průšvihu, není to láska.“

Celý večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se s Markem poznali – na festivalu v Karlových Varech před pěti lety. Tehdy byl plný života a plánů. Teď byl zlomený a zoufalý.

Když přišel čas rozhodnutí, podala jsem mu obálku s penězi.

„Tady máš,“ řekla jsem tiše. „Ale já odcházím.“

Marek na mě zíral s otevřenou pusou. „Cože? Ty mě v tom necháš?“

„Nechávám tebe i sebe být,“ odpověděla jsem a poprvé za dlouhou dobu cítila úlevu.

Sbalila jsem si pár věcí a odešla k Petře. Celou noc jsme si povídaly o životě a o tom, jak je důležité neztratit sama sebe kvůli někomu jinému.

Dnes už vím, že jsem udělala správně. Marek mi ještě několikrát volal a prosil mě o další peníze, ale já už byla rozhodnutá.

Někdy si říkám: Proč musí být peníze tak často důležitější než city? A kde je ta hranice mezi pomocí a ztrátou vlastní důstojnosti? Co byste udělali vy na mém místě?