Cena za jistotu: Dětství v sevření šetření

„Tohle si nemůžeme dovolit, Lucie! Kolikrát ti to mám ještě říkat?“ Mámin hlas zněl ostřeji než obvykle, když jsem v obchodě sáhla po obyčejné čokoládě. Bylo mi osm a v tu chvíli jsem cítila, jak se mi v krku usazuje horký kámen. Všichni kolem mě měli v košíku sladkosti, nové pastelky nebo aspoň jogurt s obrázkem pohádkové postavičky. Já měla v ruce jen máminu dlaň – pevnou, chladnou a neústupnou.

Doma jsme žili v paneláku na okraji Brna. Máma pracovala jako účetní a byla na mě sama. Táta odešel, když mi byly čtyři, a od té doby jsme byly jen my dvě. Máma šetřila na všem – na jídle, na oblečení, na výletech i na dárkách. Každý halíř měl svůj účel, každá koruna byla uložená „na horší časy“. Vždycky říkala: „Jednou mi za to poděkuješ.“

Ale já jsem nepoděkovala. Místo toho jsem večer ležela v posteli a představovala si, jaké by to bylo mít nové boty, které by nebyly o dvě čísla větší nebo okopané na špičce. Slyšela jsem spolužačky vyprávět o víkendech v aquaparku nebo o tom, jak jim maminka koupila nové šaty na školní besídku. Já jsem si oblékla šaty po sestřenici Janě – už třetí rok po sobě.

Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se mámy: „Mami, proč nemůžeme být jako ostatní?“ Zastavila se uprostřed žehlení a podívala se na mě pohledem, který mě vždycky donutil stáhnout se zpátky do ulity. „Protože my nejsme ostatní. My musíme myslet na budoucnost. Chceš skončit jako tvoje teta Alena? Ta rozhazuje a teď nemá nic.“

V tu chvíli jsem pochopila, že máma se bojí. Bála se chudoby, samoty, budoucnosti bez jistoty. Ale já jsem se bála něčeho jiného – že nikdy nebudu dost dobrá, že nikdy nebudu mít to, co ostatní považují za samozřejmé.

Na základce jsem byla ta holka s obnošenými věcmi a svačinou z levného chleba a másla. Spolužáci si šeptali a smáli se mi za zády. Jednou mi dokonce někdo napsal na lavici: „Chudinka Lucie.“ Ten nápis tam zůstal celý týden a já jsem každý den doufala, že ho někdo smaže. Nikdo to neudělal.

Máma si ničeho nevšimla. Byla ponořená do svých tabulek a účtenek. Když jsem přišla domů smutná, řekla jen: „Hlavně že máme co jíst.“

Když mi bylo patnáct, dostala jsem první brigádu v místní pekárně. Poprvé jsem měla vlastní peníze a mohla si koupit něco jen pro sebe. Koupila jsem si tričko s nápisem „Be yourself“. Když to máma viděla, rozčílila se: „Za tohle jsi utratila peníze? Měla jsi je dát stranou!“ Poprvé jsme se pohádaly tak, že jsem utekla z domu a seděla dvě hodiny na lavičce před panelákem.

V osmnácti jsem odešla studovat do Prahy. Máma mi dala do ruky obálku s penězi – úspory z celého mého dětství. „Tady máš. Teď už víš, proč jsem šetřila.“

Seděla jsem na posteli v koleji a dívala se na ty peníze. Bylo jich dost na to, abych měla klidné začátky. Ale místo radosti jsem cítila prázdno. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem toužila po obyčejných věcech – po teplé večeři v restauraci, po výletu s kamarády, po pocitu, že někam patřím.

Na vysoké škole jsem poznala Tomáše. Jeho rodina byla úplný opak té mojí – otevřená, srdečná, štědrá. Když mě pozvali na večeři, Tomášova maminka mi naložila plný talíř a ptala se mě na dětství. Nevěděla jsem, co říct. Poprvé jsem cítila stud za to, odkud pocházím.

Jednou jsme s Tomášem seděli v kavárně a on se mě zeptal: „Proč jsi tak opatrná? Proč si nikdy nic nedopřeješ?“ Rozplakala jsem se. Všechno ze mě vytrysklo – roky odříkání, pocit méněcennosti, strach z budoucnosti i vztek na mámu.

Po škole jsem dostala dobrou práci v bance. Měla jsem stabilní příjem a mohla si dovolit věci, o kterých se mi dřív ani nesnilo. Ale pokaždé, když jsem si koupila něco dražšího nebo šla do restaurace, slyšela jsem v hlavě mámin hlas: „Tohle je zbytečné.“

Máma stárla a já ji navštěvovala méně často. Vždycky jsme skončily u stejného tématu – peníze. Jednou mi řekla: „Já už nemám sílu šetřit jako dřív.“ Podívala jsem se na ni a poprvé viděla unavenou ženu, která celý život bojovala s vlastním strachem.

„Mami,“ řekla jsem tiše, „bylo to všechno opravdu nutné?“ Mlčela dlouho. Pak jen šeptla: „Já nevím.“

Dnes je mi třicet a mám vlastní dceru. Snažím se jí dát všechno, co mi chybělo – pocit bezpečí i radost z maličkostí. Ale někdy mě přepadne úzkost: Neopakuji chyby své mámy? Nevyroste ze mě stejný člověk?

Možná nikdy úplně neodpustím. Ale možná jednou pochopím.

A vy? Myslíte si, že jistota stojí za cenu ztraceného dětství? Dá se vůbec odpustit minulosti?