Mezi dvěma ženami: Můj muž, jeho matka a já – Manželství na hraně propasti

„Proč jsi mi to neřekl, Tomáši?“ vyhrkla jsem, když jsem ho přistihla, jak si v předsíni potichu zouvá boty a v ruce drží igelitku s krabičkami od jídla. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Tomáš se na mě podíval provinile, sklopil oči a zamumlal: „Nechtěl jsem tě rozčilovat, Jano.“

Bylo to poprvé, co jsem měla pocit, že mi něco zásadního uniká. Vždycky jsme spolu všechno řešili – nebo jsem si to aspoň myslela. Ale teď jsem stála v našem malém bytě na Žižkově a cítila, jak se mezi nás vkrádá někdo třetí. Nebyla to žádná milenka. Byla to jeho matka, paní Dvořáková.

Začalo to nenápadně. Tomáš mi občas řekl, že musí něco zařídit po práci. Pak jsem si všimla, že má v lednici krabičky s jídlem, které jsem nevařila já. Jednou jsem zahlédla na mobilu zprávu: „Polévka je v lednici, nezapomeň si vzít i řízek.“ A pak ten den – když přišel domů dřív a já ho přistihla.

„Proč tam chodíš?“ zeptala jsem se tiše, když už jsme seděli v kuchyni. Tomáš se vyhýbal mému pohledu. „Máma má strach, že špatně jím. Prý jsi pořád v práci a já hubnu.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Pracuji dvanáct hodin denně jako zdravotní sestra na Bulovce, abychom splatili hypotéku. Vařím, když mám čas. Ale místo vděku slyším, že zanedbávám vlastního muže? A on místo aby mě podpořil, tajně chodí k mamince na obědy?

Začala jsem být podezřívavá. Každý jeho telefonát s matkou mě bodal do srdce. Každý její komentář – „Tomášek byl vždycky citlivý na žaludek“ nebo „Já bych mu takové jídlo nedala“ – mě rozčiloval víc a víc. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním životě.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a já už to nevydržela: „Máš pocit, že tě zanedbávám? Že nejsem dost dobrá manželka?“ Tomáš se zamračil: „Tohle není fér, Jano. Máma to myslí dobře.“

„A co já?“ vybuchla jsem. „Já tu nejsem? Já se nesnažím? Proč mi nemůžeš říct do očí, co ti vadí?“

Tomáš mlčel. Vzduch mezi námi byl hustý jako mlha na podzimním sídlišti.

Začala jsem sledovat jeho pohyby. Kdy odchází z práce? Kdy volá matce? Přistihla jsem se, že kontroluji jeho mobil. Nenáviděla jsem se za to, ale nemohla jsem si pomoct.

Jednou jsem šla nečekaně z práce dřív a rozhodla se zajít k paní Dvořákové. Otevřela mi s úsměvem: „Jé, Janičko! Pojď dál, zrovna mám uvařeno.“ V kuchyni seděl Tomáš a jedl guláš.

„Ahoj,“ řekla jsem chladně. Paní Dvořáková mi nabídla talíř. „Dáš si taky? Ty určitě nemáš čas vařit.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o jídlo. Šlo o moc. O to, kdo je pro Tomáše důležitější. O to, kdo mu poskytne větší pocit bezpečí.

Začali jsme se s Tomášem hádat čím dál častěji. On tvrdil, že přeháním. Já měla pocit, že ztrácím půdu pod nohama.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a brečela do tmy. Volala mi má nejlepší kamarádka Petra: „Jani, musíš si s ním promluvit naplno. Jinak tě to zničí.“

Druhý den jsem Tomáše postavila před hotovou věc: „Buď budeme řešit naše problémy spolu jako dospělí lidé, nebo to dál nemá smysl.“

Byl překvapený. „Co tím myslíš?“

„Myslím tím,“ řekla jsem pevně, „že buď pochopíš, kde je tvoje rodina teď – tady se mnou – nebo si najdi jinou ženu, která ti bude dělat druhou maminku.“

Následovalo dlouhé ticho. Pak Tomáš poprvé za celou dobu přiznal: „Já nevím, jak to mám udělat. Máma mě vždycky chránila…“

„Ale já tě miluju,“ řekla jsem tiše. „A nechci tě ztratit.“

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní psycholožce Novotné na Vinohradech. Bylo to těžké. Musela jsem slyšet věci, které bolely – že Tomáš má strach být dospělý muž bez matčiny opory; že já mám pocit méněcennosti vedle jeho rodiny.

Po měsících hádek a slz jsme se naučili nastavovat hranice. Tomáš začal říkat matce ne – někdy s obtížemi, ale přece jen. Já se učila nebýt žárlivá na jejich vztah, ale zároveň trvat na svém místě v jeho životě.

Není to dokonalé. Občas mě ještě bodne u srdce, když slyším Tomáše mluvit s matkou o svých starostech dřív než se mnou. Ale už vím, že nejsem ta špatná.

Někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi rodinou původní a tou novou? Musíme si opravdu vybírat mezi láskou k rodičům a láskou k partnerovi? Nebo je možné najít cestu ke štěstí pro všechny tři?