„Můj syn nebude služka v tomhle domě!” – Příběh rodiny rozervané mezi očekáváními a sny

„Můj syn nebude služka v tomhle domě!“ ozvalo se z kuchyně tak hlasitě, až mi vypadla lžíce z ruky. Stála jsem u sporáku, vařila guláš pro celou rodinu a snažila se nevnímat napětí, které se v našem bytě na sídlišti Modřany dalo krájet už od rána. Tchyně, paní Věra, seděla u stolu s rukama založenýma na prsou a dívala se na mě pohledem, který by dokázal rozpustit i led na Vltavě.

„Martino, slyšíš mě vůbec?“ pokračovala, tentokrát už o něco tišeji, ale o to jedovatěji. „Můj Petr nebude po večerech luxovat a věšet prádlo. To je ženská práce. Ty jsi tady od toho.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Petr stál opodál, díval se do země a mlčel. Jako vždycky. V tu chvíli jsem měla chuť zakřičet, že už toho mám dost, že nejsem žádná služka, že mám taky práci, sny a právo na vlastní život. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a zamíchala guláš.

Bylo mi třicet dva a měla jsem pocit, že žiju život někoho jiného. Když jsme se s Petrem před pěti lety brali, byla jsem plná nadějí. On byl tichý, laskavý, pracovitý – přesně ten typ muže, kterého si moje máma vždycky přála. Jenže s ním přišla i jeho rodina. Tchyně Věra byla žena z jiné doby – tvrdá, neústupná, přesvědčená o tom, že ženská má držet domácnost a chlap má vydělávat peníze a odpočívat.

První roky jsem se snažila. Opravdu snažila. Každou neděli jsem pekla bábovku podle jejího receptu, prala Petrovi košile na škrobeno a usmívala se na všechny její poznámky o tom, jak by to ona dělala líp. Ale s každým dalším rokem jsem cítila, jak se ve mně něco láme.

Jednoho večera, když jsme s Petrem seděli u televize a já skládala prádlo, jsem to nevydržela.

„Petře, proč mi nikdy nepomůžeš? Proč vždycky jen mlčíš?“ zeptala jsem se tiše.

Podíval se na mě unavenýma očima. „Víš přece, jaká je máma. Nechci se s ní hádat.“

„A co já? Na mě ti nezáleží?“

Mlčel. A já měla pocit, že jsem v tom úplně sama.

Když se nám narodila dcera Anička, doufala jsem, že se něco změní. Že Petr pochopí, že rodina je o spolupráci. Ale místo toho přišly další rady od tchyně – jak kojit, jak přebalovat, jak vychovávat dítě. Každý můj krok byl pod drobnohledem.

Jednou večer jsem slyšela Věru šeptat Petrovi v kuchyni: „Martina je moc měkká. Anička potřebuje pevnou ruku.“

Ten večer jsem poprvé uvažovala o rozvodu.

Ale nebylo to tak jednoduché. Byli jsme mladá rodina s hypotékou na byt 3+1 v paneláku, oba jsme pracovali – já jako učitelka češtiny na základce, Petr jako technik v dopravním podniku. Peněz nebylo nazbyt a představa života samoživitelky mě děsila.

Začala jsem chodit na procházky sama. Hodiny jsem bloumala po Modřanské rokli a přemýšlela, kde se stala chyba. Proč mám pocit viny pokaždé, když chci něco jen pro sebe? Proč musím prosit o pomoc ve vlastní domácnosti?

Jednoho dne mi kamarádka Jana řekla: „Martino, musíš si dupnout! Jinak tě ta tvoje tchyně úplně semele.“

Ale jak? Když jsem to zkusila – třeba když jsem řekla Petrovi, že by mohl taky někdy uvařit večeři – skončilo to tichou domácností nebo pasivní agresivitou ze strany Věry.

Pak přišel zlomový den. Bylo to v sobotu ráno. Anička měla horečku a já byla vyčerpaná po probdělé noci. Petr seděl u počítače a hrál hry. Věra přišla do kuchyně a začala mi vyčítat nepořádek.

„Tohle je hrozný! Kdybys byla pořádná ženská, měla bys tu uklizeno i s nemocným dítětem!“

V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„A dost!“ zakřičela jsem tak nahlas, až se Anička rozplakala. „Nejsem vaše služka! Nejsem ani Petrova služka! Jsem člověk! A jestli vám to vadí, můžete si najít jinou snachu!“

Věra zbledla a Petr poprvé za celou dobu řekl: „Mami, nech ji být.“

Bylo to poprvé, co se mě někdo zastal. Ale bylo pozdě.

Začali jsme s Petrem mluvit o rozvodu. On nechtěl odejít od mámy – ona byla jeho jistota. Já už nemohla dál žít v domě plném výčitek a očekávání.

Rozvod byl těžký – slzy, hádky o Aničku i o byt. Nakonec jsme se dohodli na střídavé péči a já si pronajala malý byt kousek od školy.

První týdny byly hrozné. Samota mě dusila a každý večer jsem brečela do polštáře. Ale postupně jsem začala znovu dýchat. Zjistila jsem, že dokážu být sama sebou – i když to bolí.

Dnes je to rok od rozvodu. S Petrem spolu vycházíme kvůli Aničce slušně. Věru vídám jen zřídka – a pokaždé si připomenu tu větu: „Můj syn nebude služka v tomhle domě.“

Někdy si říkám: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi tím, co chceme my sami a tím, co od nás čekají ostatní? A kolik žen kolem mě žije stejný příběh – jen tišeji?