Když jsem otevřela dveře své snaše v deset dopoledne: Pravda, kterou jsem nechtěla vidět
„Proč jsi tady tak brzy?“ ozvalo se zpoza dveří, sotva jsem zazvonila. Hlas mé snachy Lucie byl podrážděný, skoro až vystrašený. Bylo teprve deset dopoledne, ale já už stála před jejich bytem na sídlišti v Modřanech s taškou plnou koláčů a dětského oblečení. Chtěla jsem je překvapit, vidět vnoučata, která jsem neviděla už tři týdny. Syn Petr byl v práci, to jsem věděla, ale Lucie měla být doma s dětmi.
„Chtěla jsem vás jen navštívit, přinést něco dobrého,“ snažila jsem se usmát, ale Lucie mě pustila dovnitř jen s těžkým povzdechem. V bytě byl nepořádek, na stole zbytky od večeře, v obýváku rozházené hračky a v rohu spící dvouletý Matýsek na rozložené dece. Starší Anička seděla u tabletu a ani nezvedla oči.
„Promiňte, dneska jsme měli těžkou noc,“ řekla Lucie a rychle sbírala špinavé hrnky. „Matýsek má zase rýmu a já skoro nespala.“ Její hlas byl unavený, oči zarudlé. Přesto jsem cítila v jejím postoji napětí, jako by se bála mé přítomnosti.
„Můžu ti nějak pomoct?“ nabídla jsem se a začala sbírat hračky. Lucie zaváhala. „To je dobrý, zvládnu to,“ odpověděla stroze.
Sedla jsem si k Aničce. „Ahoj, zlatíčko! Co děláš?“ Anička jen pokrčila rameny a dál ťukala do obrazovky. V tu chvíli mi došlo, že mě vlastně skoro nevnímá.
„Lucie, nechceš si na chvíli sednout? Můžeme si popovídat,“ zkusila jsem navázat rozhovor. Lucie se na mě podívala s očima plnýma slz. „Já už nevím, jak dál,“ vyhrkla najednou. „Petr je pořád v práci, děti jsou nemocné jedno za druhým, a já mám pocit, že všechno dělám špatně. A vy… vy mě pořád jen kritizujete.“
Zarazila jsem se. „Já tě nechci kritizovat…“ začala jsem, ale Lucie mě přerušila: „Ale děláte to! Pořád slyším, jak to bylo za vás lepší, jak jste všechno zvládala sama… Já to nezvládám!“
V tu chvíli mi došlo, že jsme si nikdy pořádně neřekly, jak se cítíme. Já ji viděla jako mladou ženu, která má všechno – zdravé děti, byt v Praze, manžela s dobrou prací. Ona mě viděla jako tchyni, která jen soudí a nikdy nepomůže doopravdy.
Vzpomněla jsem si na své začátky s Petrem – taky jsem byla sama na všechno, manžel dělal přesčasy v továrně a já běhala mezi prací a domácností. Ale nikdy jsem si nedovolila si stěžovat. Byla jiná doba? Nebo jsme jen neuměly mluvit o svých pocitech?
Lucie se rozplakala. „Já už nemůžu… Někdy mám chuť prostě odejít.“
Objala jsem ji. „To nesmíš říkat… Všechno se dá zvládnout.“
„Ale já nechci být pořád sama! Petr přijde domů a jen kouká do mobilu nebo na zprávy. S vámi se bojím mluvit, protože mám pocit, že vás zklamu…“
Seděly jsme spolu v kuchyni a poprvé za těch pět let jsme si řekly pravdu do očí. Došlo mi, že moje snaha pomáhat byla často jen další zátěží – místo abych nabídla pomocnou ruku, nabízela jsem rady a srovnávala ji se sebou.
„Lucie… promiň mi to,“ řekla jsem tiše. „Možná bych měla víc poslouchat než mluvit.“
Zavládlo ticho. Z ložnice se ozval Matýsek s pláčem. Lucie vstala a šla ho utišit. Já zůstala sedět a dívala se na Aničku – pořád hypnotizovala tablet.
Když se Lucie vrátila s Matýskem v náručí, podívala se na mě jinak – unaveně, ale už ne nepřátelsky.
„Nevím, jestli to někdy zvládnu tak dobře jako vy,“ řekla.
„Každá doba má svoje těžkosti,“ odpověděla jsem jí. „Ale možná bychom mohly být víc spolu – ne proto, abych tě kontrolovala nebo soudila… ale abych ti opravdu pomohla.“
Lucie kývla a poprvé za dlouhou dobu se trochu usmála.
Když jsem odcházela domů, hlavou mi běžely všechny naše rozhovory i mlčení za poslední roky. Kolik nedorozumění vzniklo jen proto, že jsme si nedokázaly říct pravdu? Kolik bolesti jsme si mohly ušetřit?
Doma jsem seděla u okna a dívala se na šedé pražské nebe. Přemýšlela jsem: Je možné najít cestu zpátky k sobě? Nebo jsme už příliš vzdálené generace?
Možná bychom si měli častěji klást otázku: Co opravdu potřebují naši blízcí – rady nebo jen obyčejné pochopení?