Když jsem řekla NE: Rodinná bouře kvůli švagrové a jejímu dítěti

„Tak tohle snad nemyslíš vážně, Lucie!“ ozvalo se přes celý obývák, až se všichni hosté na oslavě otočili. Stála jsem u stolu s chlebíčky, v ruce talířek a v hlavě mi hučelo. Švagrová Petra stála naproti mně, v náručí její tříletá dcera Anička, která už půl hodiny fňukala a tahala ji za rukáv. „Prosím tě, Lucie, pohlídej mi ji aspoň na chvíli! Já si chci taky konečně sednout a popovídat si s ostatními!“ zvýšila hlas a její oči mě probodávaly.

Všichni ztichli. Cítila jsem na sobě pohledy – mamka, táta, bratr, dokonce i děda přestal žvýkat řízek. Srdce mi bušilo až v krku. „Petro, promiň, ale dneska opravdu nemůžu. Sama jsem měla těžký týden a chtěla bych si taky odpočinout,“ řekla jsem tiše, ale pevně. Věděla jsem, že tohle není poprvé. Petra si už zvykla, že když je rodinná akce, automaticky mi strčí Aničku do náruče a jde si po svém. Nikdy se nezeptá, nikdy nepoděkuje.

„No to snad není možné! Ty jsi vážně taková sobec?“ vykřikla Petra a rozhlédla se po ostatních. „Vždyť ty děti ani nemáš! Co ty víš o únavě? Já se tady celý den starám o Aničku a ty nejsi schopná mi ani na chvíli pomoct?“ Její slova mě bodala jako jehly. V koutku místnosti někdo nervózně zakašlal.

Bratr Tomáš se snažil situaci zachránit: „Petro, nech toho, Lucie má pravdu, každý má právo si odpočinout.“ Ale Petra ho přerušila: „To říkáš jen proto, že je to tvoje sestra! Nikdo mi tady nerozumí!“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem. Všichni čekali, co řeknu. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsem Petře pomáhala – když byla nemocná, když potřebovala vyzvednout Aničku ze školky, když chtěla pohlídat dítě na poslední chvíli. Nikdy jsem neřekla ne. Ale dneska už jsem nemohla.

„Petro,“ začala jsem znovu, tentokrát hlasitěji, „já chápu, že to máš těžké. Ale já nejsem tvoje chůva. Mám taky svůj život a svoje starosti.“

Petra se rozplakala a vyběhla z místnosti. Anička za ní cupitala a já tam zůstala stát jako přikovaná. Mamka ke mně přišla a šeptla: „Nemohla jsi jí aspoň na chvíli vyhovět? Vždyť je to rodina.“

Zlomilo mě to. Celý večer jsem seděla stranou a přemýšlela, jestli jsem opravdu tak špatná. Všichni se bavili, ale já cítila jen prázdno a vinu. Když jsem šla domů, bratr mě dohnal na chodbě.

„Luci, nenech si to líbit,“ řekl tiše. „Petra je poslední dobou hrozně vyčerpaná, ale to neznamená, že může všechno házet na tebe.“

Doma jsem dlouho nemohla usnout. V hlavě mi běžela Petrova slova: ‚Ty děti ani nemáš.‘ Jako by to byla moje vina. Jako by moje hodnota závisela jen na tom, jestli mám nebo nemám děti.

Druhý den mi přišla zpráva od Petry: ‚Doufám, že jsi spokojená. Kvůli tobě jsem musela odejít z oslavy.‘ Neodpověděla jsem. Místo toho jsem šla na dlouhou procházku do parku a snažila se přijít na to, kde se ve mně vzalo tolik pocitu viny.

Vzpomněla jsem si na dětství – jak jsme s bratrem museli být vždycky ti hodní, ti spolehliví. Mamka nás učila pomáhat druhým za každou cenu. Ale kde je ta hranice? Kdy už je pomoc na úkor mě samotné?

Další týden jsme měli rodinný oběd u rodičů. Petra tam byla taky – tvářila se uraženě a celou dobu se mnou nepromluvila. Atmosféra byla napjatá jako struna. Když jsme odcházeli od stolu, mamka mě zadržela: „Luci, zkus jí to nějak vysvětlit. Je teď citlivá.“

„A co já?“ vyhrkla jsem poprvé v životě nahlas před rodiči. „Mně je dovoleno být citlivá? Můžu mít taky někdy dost?“

Všichni ztichli. Táta se podíval do talíře a bratr se pousmál – snad poprvé viděl, že už nejsem ta malá holka, co všechno snese.

Večer mi přišla další zpráva od Petry: ‚Nevím, co si o tobě mám myslet.‘ Tentokrát jsem odpověděla: ‚Mrzí mě, že jsme se pohádaly. Ale potřebuju taky myslet na sebe.‘

Nevím, jestli mi někdy odpustí. Nevím ani, jestli já sama sobě odpustím ten pocit viny za to, že jsem konečně řekla NE.

Možná je čas přestat být tou hodnou holkou pro všechny ostatní a začít být hodná i sama k sobě.

Co myslíte? Je správné říct v rodině NE – i když vás to stojí vztahy? Nebo bych měla raději vždycky ustoupit kvůli klidu?