Mezi dvěma ohni: Jak jsem se ztratila mezi vlastní a manželovou rodinou

„Mami, já už fakt nemůžu…“ šeptla jsem do telefonu, zatímco jsem kolébala plačící Aničku v náručí. Byla tři ráno, v bytě ticho, jen ten nekonečný dětský pláč. Petr spal v ložnici, protože ráno vstává do práce. Já už několik nocí nespala pořádně ani minutu. „Prosím, přijď mi pomoct…“ slzy mi tekly po tvářích a hlas se mi třásl.

Maminka přijela hned ráno. Přinesla bábovku, usmívala se a hned začala uklízet kuchyň. „Tohle bys měla dělat jinak, Lucko,“ poznamenala, když viděla, jak sterilizuji lahvičky. „A proč má Anička tak studené nožičky?“

Petr se na ni díval přes rameno a já cítila, jak se napětí v našem malém bytě v Nuslích dá krájet. Po obědě si mě maminka vzala stranou: „Lucko, tatínek i já jsme přemýšleli… Pomůžeme vám. Nastěhujeme se k vám na rok. Aspoň než Anička trochu povyroste.“

Zůstala jsem stát jako opařená. „Mami… to přece nejde! Máme jen dva pokoje…“

„To zvládneme. Vyspíme se v obýváku na gauči. Aspoň budeš mít klid a Petr taky.“

Ten večer jsem to řekla Petrovi. Seděl u stolu, ruce složené na prsou, tvář napjatá. „To snad nemyslíš vážně! Tvoji rodiče tady? Celý rok? Lucko, vždyť už teď je tu těsno!“

„Já vím, ale já už fakt nemůžu…“ rozbrečela jsem se. Petr vstal a odešel do ložnice. Dveře za ním tiše klaply.

Začalo to nenápadně. Rodiče přijeli s kufry a taškami, tatínek přinesl starý rádio a maminka pověsila na zeď jejich svatební fotku. Najednou byl náš byt plný jejich věcí, jejich zvyků a jejich hlasů.

První týden byl chaos. Maminka vařila svíčkovou, tatínek opravoval kapající kohoutek a Petr chodil domů čím dál později. Já byla vděčná za každou chvilku spánku, ale zároveň mě dusilo vědomí, že už nemám žádné soukromí.

Jednoho večera seděl Petr u televize a maminka přišla s Aničkou v náručí: „Petře, myslím, že byste měli koupit lepší kočárek. Tenhle je moc těžký.“

Petr se na mě podíval pohledem, který jsem neznala: „Lucko, můžeš si promluvit se svojí mámou? Já už tohle fakt nedávám.“

„Mami, prosím tě…“ začala jsem opatrně, ale ona mě přerušila: „My vám chceme pomoct! Kdybys nás nepotřebovala, tak tu nejsme.“

A tak jsme žili – čtyři dospělí a jedno miminko v dvoupokojovém bytě. Každý den nové třenice: kdo bude vařit, kdo uklidí koupelnu, kdo půjde s Aničkou ven.

Jednou večer jsem zaslechla hádku z ložnice:

„Lucko je úplně vyčerpaná! Kdybychom tu nebyli, tak by to nezvládla!“ rozčilovala se maminka.

„Ale já chci být s Luckou sám! Chci mít klidný domov!“ odpovídal Petr.

Stála jsem za dveřmi a cítila se menší a menší. Jako bych byla jen stín mezi dvěma světy.

Začala jsem být protivná na všechny. Na maminku, když mi radila s kojením. Na Petra, když přišel domů později než slíbil. Na tatínka, když mi vyprávěl historky z mládí a já měla pocit, že mi berou čas s vlastní rodinou.

Jednoho dne přišla Petrova maminka na návštěvu. Přinesla koláč a sedla si ke mně do kuchyně: „Lucko, jak to zvládáš? Vypadáš unaveně.“

Rozbrečela jsem se jí na rameni: „Já už nevím, co mám dělat… Mám pocit, že jsem přišla o svůj život.“

Petr si mě vzal stranou: „Lucko, musíme něco změnit. Tohle není normální. Já tě miluju, ale takhle to dál nejde.“

Seděli jsme spolu dlouho do noci a poprvé za dlouhou dobu jsme si opravdu povídali. O tom, jak jsme chtěli žít sami. O tom, jak jsme si představovali rodinu.

Druhý den jsem si sedla s rodiči ke stolu: „Mami, tati… Moc vám děkuju za všechno. Ale musíte odejít. Potřebujeme být s Petrem sami.“

Maminka se rozplakala: „Ale Lucko… vždyť jsi mě volala o pomoc!“

„Ano… Ale teď už musím být dospělá sama.“

Rodiče odešli za týden. Bylo to těžké – pro ně i pro mě. První večer bez nich byl zvláštní tichý. Petr mě objal a já poprvé po dlouhé době cítila klid.

Ale někdy v noci mě přepadne strach: Udělala jsem správně? Neztratila jsem tím kus sebe? A co bych poradila jiné ženě v mé situaci?

Možná je rodina někdy až příliš blízko… Ale kde je ta hranice mezi pomocí a ztrátou vlastního života? Co byste udělali vy?