Nikdy bych mámu nedala do domova důchodců! – Teta si vzala babičku k sobě, ale za čtyři měsíce ji tam stejně poslala

„Nikdy bych mámu nedala do domova důchodců! Vy jste se zbláznili?“ Tato věta mi rezonuje v hlavě už čtvrtý měsíc. Stála jsem tehdy v kuchyni u mámy, když teta Alena s napuchlýma očima a hlasem plným rozhořčení vtrhla do našeho bytu na Jižním Městě. Babička seděla tiše u stolu, ruce složené v klíně, a já jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek.

„Tohle je vaše matka! Vaše krev! Jak můžete vůbec přemýšlet o tom, že ji dáte mezi cizí lidi? Já si ji vezmu k sobě. U mě bude mít všechno, co potřebuje. Vy jste nevděční!“ Teta se na nás dívala s takovým opovržením, že jsem se málem rozbrečela. Máma jen mlčky přikývla a já jsem cítila, jak mezi nimi visí něco nevyřčeného – staré křivdy, které nikdy nezmizely.

Babička byla poslední rok hodně nemocná. Zapomínala, kde je, někdy mě nepoznala. Máma se o ni starala, jak jen mohla, ale chodila na směny do nemocnice a já studovala vysokou. Bylo to těžké. Někdy jsme se hádaly, kdo zůstane doma, když babička měla špatný den. Ale nikdy jsme ji nechtěly odložit. Jen jsme už nevěděly, jak dál.

Teta Alena byla vždycky ta „lepší“. Měla velký dům v Říčanech, dvě dospělé děti už z domu a manžela podnikatele. Když si babičku odvážela, měla jsem pocit, že nám tím dává najevo naši neschopnost. „U mě bude mít klid a péči,“ řekla ještě ve dveřích a zabouchla za sebou.

První týdny nám posílala fotky – babička na zahradě s jablkem v ruce, babička s jejich psem Benem, babička u stolu s koláčem. Máma se dívala na ty obrázky a mlčela. Já jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že je to tak lepší.

Pak ale začaly chodit jiné zprávy. „Babička dneska zase spadla,“ psala teta. „Celou noc nespala a já taky ne.“ „Musím zrušit víkend s kamarádkami, protože nemám hlídání.“ A pak přišel telefonát: „Lucko, už to nezvládám. Musíme ji dát do domova.“

Seděla jsem v tramvaji číslo 22 a držela mobil v ruce. Srdce mi bušilo až v krku. „Ale tys přece říkala…“ začala jsem, ale teta mě přerušila: „Nevíš, co to je! Ty jsi mladá, nemáš žádné povinnosti! Já mám taky svůj život!“

Doma jsme seděli s mámou u stolu a mlčeli. Máma měla oči červené od pláče. „Možná jsme měli být tvrdší,“ řekla tiše. „Možná jsme měli babičku dát do domova hned a netrápit ji tím přesunem.“

Když jsme přijely do domova důchodců v Modřanech, babička seděla na posteli a dívala se z okna. „Kde to jsem?“ zeptala se mě. „To je nový domov, babi,“ řekla jsem a snažila se usmát. „Bude ti tu dobře.“

Teta stála opodál a tvářila se provinile. „Promiňte,“ zašeptala mámě. „Já jsem si myslela…“ Máma ji objala a obě plakaly.

Dny plynuly a my jsme za babičkou chodily často. Ale pokaždé jsem cítila bodnutí viny – že jsme ji zklamaly, že jsme nebyly dost silné. Teta se stáhla do ústraní a už o tom nemluvila.

Jednou večer jsem seděla u babičky na posteli a ona mi tiše řekla: „Lucko, mám tě ráda. Vím, že jste pro mě udělaly všechno.“ Držela mě za ruku a já jsem poprvé po dlouhé době necítila jen smutek, ale i úlevu.

Dnes už babička není mezi námi. Ale ta otázka ve mně zůstává: Udělaly jsme pro ni opravdu to nejlepší? Nebo jsme jen selhaly jako rodina? Co byste udělali vy na našem místě?