Dvě tchyně, jeden život: Příběh o odvaze, vině a hledání sebe sama

„Tohle už není normální, Lucie! Co si o tobě lidi pomyslí?“ křičela na mě paní Novotná, matka mého prvního muže, zatímco jsem v kuchyni zoufale míchala omáčku a snažila se nevnímat její ostrý hlas. Moje dcera Anička seděla u stolu, tiše si kreslila a já cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost. Věděla jsem, že tohle je teprve začátek.

Nikdy jsem nebyla typická holka z plakátu. V osmnácti jsem otěhotněla s Petrem, klukem z vedlejší vesnice. Jeho máma, paní Novotná, mě nikdy nepřijala. „Holka z rozvedené rodiny, co můžeš nabídnout?“ říkávala mi často. Přesto jsem se snažila být dobrou snachou. Pekla jsem bábovky, chodila na jejich rodinné oslavy a tvářila se, že mě její poznámky nebolí. Petr byl hodný, ale slabý. Když jsme se po třech letech rozešli, byla jsem na všechno sama.

Pak přišel Tomáš. Seznámili jsme se v práci v Plzni. Byl starší, rozvedený a měl syna z prvního manželství. Myslela jsem, že už vím, jak na vztahy. Ale když jsem otěhotněla podruhé, začal se Tomáš stahovat. Jeho matka, paní Dvořáková, byla pravý opak paní Novotné – chladná, odměřená, ale o to víc manipulativní. „Lucie, doufám, že tentokrát to zvládnete lépe,“ řekla mi při první návštěvě s ledovým úsměvem.

A tak jsem měla dvě dcery – Aničku a Barunku – každou s jiným otcem a dvě tchyně, které mě nikdy nepřijaly. Lidé v našem malém městě si šeptali. Večer jsem sedávala u kuchyňského stolu a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Byla jsem špatná matka? Špatná partnerka? Nebo prostě jen smolařka?

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná. „Maminko, proč mi babička Novotná říká, že Barunka není moje opravdová sestra?“ Zastavilo se mi srdce. Věděla jsem, že musím něco udělat. Zavolala jsem paní Novotné a poprosila ji o schůzku.

„Lucie, já tě nikdy neměla ráda,“ začala bez obalu. „Ale Anička je moje vnučka a já nechci, aby vyrůstala v domě plném zmatků.“

„Paní Novotná,“ odpověděla jsem tiše, „já taky nechci zmatky. Ale Barunka je Aniččina sestra a já je obě miluju stejně.“

„To je hezké, ale lidi si budou povídat,“ odsekla.

„Ať si povídají,“ řekla jsem poprvé v životě nahlas něco, co jsem si dlouho jen myslela.

S paní Dvořákovou to bylo jiné. Ta nikdy nekřičela. Jen mi posílala pasivně-agresivní SMS: „Barunka dneska nebyla dostatečně teple oblečená.“ Nebo: „Tomáš říkal, že Barunka má špatné známky.“ Cítila jsem se jako pod drobnohledem.

Jednou jsme se potkaly na rodičovském sdružení. Seděla vedle mě a šeptala: „Víte, Lucie, některé ženy prostě nemají štěstí na muže.“

„Možná,“ odpověděla jsem jí klidněji, než jsem se cítila. „Ale mám štěstí na děti.“

Doma mě čekaly další boje – s penězi, s časem i s vlastními pochybnostmi. Holky byly často nemocné a já musela brát směny navíc v supermarketu. Někdy jsem neměla sílu ani uvařit večeři. V takových chvílích mi hlavou běžely věty obou tchyní: „Nejsi dost dobrá.“

Jednou večer přišel Tomáš nečekaně domů. „Lucie, mamka říkala, že Barunka je zanedbaná. Co se děje?“

„Co by se dělo? Jsem unavená! Dělám všechno sama! Tvoje máma mi místo pomoci jen hází klacky pod nohy!“ vybuchla jsem.

Tomáš mlčel a odešel do ložnice. Další den mi přišla SMS od paní Dvořákové: „Možná by bylo lepší, kdyby Barunka byla častěji u nás.“

Chtěla mi ji vzít? To ne! Rozhodla jsem se bojovat.

Začala jsem chodit na terapii do místního centra pro matky samoživitelky. Poprvé v životě jsem mohla říct nahlas všechno – svůj strach, vztek i pocit selhání. Tam jsem potkala další ženy jako já – Hanku s dvojčaty od dvou různých mužů nebo Alenu, kterou tchyně vyhodila z bytu.

Pomalu jsem začala nacházet sílu postavit se oběma tchyním. Když paní Novotná příště přišla na návštěvu a začala kritizovat můj byt („Tady je nějaký nepořádek“), usmála jsem se: „Paní Novotná, pokud vám to vadí, klidně můžete pomoct uklidit.“ Zrudla a odešla dřív.

S paní Dvořákovou to šlo hůř. Jednou mi zavolala sociálku kvůli „zanedbání péče“. Sociální pracovnice odešla s úsměvem: „Máte to tu hezké a holky jsou šťastné.“ Ten den jsem poprvé po dlouhé době brečela – tentokrát úlevou.

Časem se vztahy trochu uklidnily. Anička i Barunka věděly, že jsou sestry navždycky – bez ohledu na to, co říkají babičky nebo sousedky na sídlišti.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč jsou ženy k sobě tak kruté? Proč místo podpory hledáme chyby? A hlavně – kdy už konečně začneme věřit samy sobě?

Co byste dělali vy na mém místě? Máte taky zkušenost s těžkými vztahy v rodině?