Když se rodina stane břemenem: Jak jsme s Martinem nastavili hranice

„Kláro, už zase přijedou tvoji rodiče? Vždyť tu byli minulý víkend!“ Martinův hlas zněl podrážděně, když jsem v kuchyni skládala čerstvě vyprané ručníky na hromadu. Věděla jsem, že má pravdu. Ale co jsem měla dělat? Máma mi volala už potřetí ten týden, že by ráda přijela „jen na chvíli“ se vykoupat do sauny. A s ní samozřejmě táta, sestra Jana s manželem a jejich dvě děti.

„Martine, jsou to přece moje rodina. Nemůžu jim říct ne,“ odpověděla jsem tiše, i když jsem v sobě cítila vztek a bezmoc. Od chvíle, kdy jsme si pořídili novou saunu, se náš dům proměnil v nonstop hotel. Každý víkend někdo přijel – někdo chtěl jen posedět, jiný si přivezl vlastní župan a ručník, jako by tu byl doma. Nejhorší bylo, že nikdo nikdy nepřinesl ani lahev vína, natož aby pomohl s úklidem nebo vařením.

Martin to snášel čím dál hůř. „Víš, že minule Jana rozbila skleničku a ani se neomluvila? A tvůj táta mi vypil poslední pivo! Já už tohle fakt nechci,“ řekl jednou večer, když jsme seděli u televize a já byla tak unavená, že jsem sotva vnímala děj filmu.

Věděla jsem, že má pravdu. Ale jak mám říct vlastní mámě, že už nechci, aby k nám jezdila? Vždyť mě vychovala, vždycky mi pomáhala… Jenže teď jsem měla pocit, že mě moje vlastní rodina dusí. Každý týden nové požadavky, nové návštěvy, nikdy žádné poděkování. Jen samozřejmost.

Jednoho dne to prasklo. Byla sobota ráno a já už od sedmi vařila guláš pro osm lidí. Martin mi pomáhal v kuchyni a bylo vidět, jak je napjatý. Najednou zazvonil telefon – byla to sestra Jana.

„Klári, hele, my přijedeme už v jedenáct, děti mají hlad. A prosím tě, mohla bys udělat i palačinky? Ať mají něco sladkého po obědě.“

Ztuhla jsem. „Jano, já už vařím guláš…“

„No tak udělej i palačinky, vždyť to není taková práce! My přijedeme a aspoň si odpočineme. Dík!“ Jana zavěsila dřív, než jsem stihla něco říct.

Martin se na mě podíval a v očích měl slzy vzteku. „Tohle už stačí. Kláro, musíš jim to říct.“

Celý den jsem byla jako na trní. Když rodina dorazila – s hlasitým smíchem a taškami plnými špinavého prádla (protože „u vás ta pračka pere líp“) – cítila jsem jen únavu a odpor. Máma mi dala pusu na tvář a hned začala komentovat: „Klárko, proč jsi nekoupila lepší chléb? A kde je ten domácí koláč?“

Po obědě se všichni natáhli do obýváku a já s Martinem jsme uklízeli kuchyň. Slyšela jsem, jak si děti pouštějí televizi na plné pecky a táta s Janiným mužem otevřeli další pivo.

Večer jsme s Martinem seděli na zahradě a já brečela do dlaní. „Já už nemůžu…“ zašeptala jsem.

Martin mě objal. „Musíme jim to říct. Jinak nás to zničí.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak moc mě rodina využívá – a jak moc se bojím jim to říct. Ale ráno jsem věděla, že už nemám na výběr.

Když jsme všichni seděli u snídaně, zhluboka jsem se nadechla.

„Mami, tati… Jano… Musím vám něco říct.“

Všichni ztichli.

„Já už to takhle dál nezvládnu. Každý víkend tu vařím a uklízím pro celou rodinu. Nikdo mi nepomůže, nikdo nic nepřinese… Připadám si jako služka ve vlastním domě.“

Máma se zatvářila dotčeně. „Ale Klárko, vždyť jsi vždycky ráda hostila…“

„Ano, ráda hostím! Ale ne když je to samozřejmost! Už toho mám dost. Odteď budeme dělat setkání jen jednou za měsíc – a každý něco přinese nebo pomůže s přípravou.“

Jana protočila oči: „No to snad nemyslíš vážně! Vždyť jsme rodina!“

Martin se postavil vedle mě: „A právě proto musíme mít respekt k sobě navzájem.“

Nastalo trapné ticho. Táta si odkašlal: „No… asi jsme to trochu přeháněli.“

Máma mlčela celou cestu domů. Jana mi ještě napsala zprávu: „Jsem zklamaná. Myslela jsem, že rodina drží při sobě.“

Celý den jsem měla sevřený žaludek. Ale večer jsem si uvědomila, že poprvé po dlouhé době cítím klid.

Od té doby se naše vztahy změnily. Rodina k nám jezdí méně často – ale když přijedou, přinesou koláč nebo lahev vína a nabídnou pomoc v kuchyni. Někdy je ticho mezi námi napjaté, ale aspoň už nejsem služka ve vlastním domě.

Občas si ale kladu otázku: Proč je tak těžké nastavit hranice i těm nejbližším? A stojí za to riskovat rodinné vztahy kvůli vlastnímu klidu? Co byste udělali vy na mém místě?