Ztracená pravda: Příběh matky, která neznala svého syna

„Paní Novotná? Prosím… já… já jsem Klára. Přítelkyně vašeho syna.“ Její hlas se třásl a oči měla zarudlé od pláče. Stála přede mnou v promočené bundě, déšť jí stékal po vlasech a já jsem v tu chvíli ztuhla. Bylo to poprvé, co jsem slyšela jméno Klára spojované s mým synem Petrem. Věděla jsem, že Petr poslední týdny chodil domů pozdě, byl uzavřený, ale nikdy jsem se neptala. Možná jsem se bála odpovědí.

„Pojďte dál,“ řekla jsem tiše a pustila ji do předsíně. Klára se rozhlížela nesměle kolem, jako by hledala stopy po Petrovi. „Kdy jste ho viděla naposledy?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala. Bylo to před třemi dny, když mi řekl, že jde za kamarádem. Od té doby se neozval.

Klára se rozplakala ještě víc. „On… on mi slíbil, že mi zavolá. Ale neozval se. Myslela jsem, že je u vás…“ Její slova mě bodala do srdce. Najednou jsem si uvědomila, jak málo o Petrovi vím. Neznala jsem jeho přátele, jeho lásky, jeho trápení. Vždycky jsme spolu mluvili jen o škole, o práci, o tom, co je potřeba zařídit doma. Nikdy jsme si neřekli nic doopravdy důležitého.

Sedly jsme si do kuchyně. Klára mi ukázala zprávy na mobilu – krátké útržky rozhovorů, plné lásky i obav. „Petr byl poslední dobou divný,“ šeptla. „Měl strach… říkal, že ho někdo sleduje.“

Zamrazilo mě. „Proč by ho někdo sledoval?“

Klára zavrtěla hlavou. „Nevím. Nechtěl mi to říct. Jen… byl pořád nervózní.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Začala jsem prohledávat Petrovy věci – zásuvky, šuplíky, staré batohy. Klára mi pomáhala. Našli jsme jen pár fotek z dětství, starý deník z gymplu a podivný dopis bez adresy: „Jestli tohle čteš, znamená to, že už je pozdě.“

Srdce mi bušilo až v krku. Co to znamenalo? Komu byl dopis určený? Proč mi Petr nikdy nic neřekl?

Klára zůstala přes noc. Seděly jsme spolu v obýváku a já jí vyprávěla o Petrovi jako malém klukovi – jak miloval vláčky, jak se bál tmy, jak mě objímal před spaním. Klára plakala a já s ní.

Druhý den ráno jsme šly na policii. Policista Novák nás vyslechl a slíbil, že udělají vše pro to, aby Petra našli. Ale jeho oči říkaly něco jiného – že podobných případů mají desítky a že šance nejsou velké.

Doma jsem se pohádala s manželem. „Proč jsi mi nikdy neřekl, že má Petr problémy?“ vyjela jsem na něj.

„Já? Ty jsi s ním byla pořád doma! Já chodím do práce!“ bránil se.

„Ale nikdy ses ho nezeptal, jak se má! Nikdy ses nezajímal!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři.

„A ty snad ano?“ odsekl.

V tu chvíli jsem pochopila, že jsme oba selhali. Že jsme byli tak zaměstnaní vlastním životem, že jsme přehlédli jeho bolest.

Další dny byly nekonečné. Klára u nás bydlela, protože neměla kam jít – její rodiče byli rozvedení a ona s matkou nevycházela. Společně jsme volaly Petrovy spolužáky, procházely místa, kam rád chodil – park na Letné, starou knihovnu na Smíchově, dokonce i opuštěnou továrnu za městem.

Jednou večer zazvonil telefon. Neznámé číslo.

„Jestli chcete svého syna ještě někdy vidět, držte se dál od policie,“ ozval se hrubý hlas a zavěsil.

Zhroutila jsem se na zem. Klára mě objala a šeptala: „Musíme být silné.“

Začaly jsme pátrat samy. Zjistily jsme, že Petr měl dluhy – půjčil si peníze od nějakého Radka z vedlejší čtvrti. Prý kvůli Kláře chtěl koupit auto a začít nový život. Ale Radek nebyl obyčejný kluk – měl pověst násilníka a obchodníka s drogami.

Jednoho dne jsme Radka našly v hospodě U Tří lvů. Seděl u stolu s partou výrostků.

„Co chcete?“ zavrčel na nás.

„Chceme vědět, kde je Petr,“ řekla jsem pevně.

Radek se zasmál: „Ten srab? Dluží mi prachy! Jestli ho najdete dřív než já, dejte mu ode mě pozdrav.“

Odešla jsem s pocitem naprosté bezmoci. Klára byla bledá jako stěna.

Doma jsme seděly mlčky u stolu. Manžel přišel pozdě večer a jen tiše řekl: „Policie našla Petrovu bundu u Vltavy.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět.

Další týdny byly jako v mlze – výslechy na policii, návštěvy psychologa, nekonečné čekání na zprávy. Klára u nás zůstala – byla pro mě jediným pojítkem s Petrem.

Jednoho dne přišla obálka bez zpáteční adresy. Uvnitř byla fotka Petra – živého, ale vyčerpaného – a krátký vzkaz: „Nechte mě být.“

Nevěděla jsem, jestli mám cítit úlevu nebo zoufalství.

Dnes je to už rok od jeho zmizení. Každý den si vyčítám všechno nevyřčené i všechno přehlédnuté. S manželem spolu skoro nemluvíme – každý žijeme ve svém tichu a bolesti.

Klára odešla studovat do Brna, ale občas si napíšeme. Její život jde dál – já zůstala stát na místě.

Každý večer sedím u okna a čekám na zvonek nebo kroky na chodbě.

Byla jsem opravdu dobrou matkou? Nebo jsem jen zavírala oči před pravdou? Co všechno ještě o svých blízkých nevím?

Co byste udělali vy na mém místě?