Mamin dům, mamin pravidla: Když láska bolí v kuchyni

„Jano, už zase si přinesla ty svoje krabičky? To si myslíš, že moje jídlo je špatné?“ Mámin hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem u lednice, v ruce krabičku s kuřecím masem a zeleninou, a cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. „Mami, já jen… víš, že se snažím jíst zdravě. Nechci už být pořád unavená a zadýchaná po schodech.“

Máma si založila ruce na prsou a podívala se na mě tím svým pohledem, který jsem znala už od dětství. „V našem domě se jí to, co já uvařím. Nechci, aby ses před sestrou předváděla. A hlavně – nejsme žádné modelky, jsme pořádné ženské. To je naše krev.“

Vzpomínám si, jak jsem jako malá seděla u stolu a cpala do sebe kynuté knedlíky s omáčkou, protože „jinak nebudeš mít sílu“. Vždycky jsme jedly hodně – máma, babička i teta Alena. Všude kolem nás byly koláče, smažené řízky a bramborový salát. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, dokud mi ve škole nezačali říkat „tlustá Jana“.

Když mi bylo patnáct, rozhodla jsem se, že už nechci být terčem posměchu. Začala jsem běhat po parku a tajně si četla články o zdravém jídle. Jenže doma to bylo jiné – máma mi vždycky nandala plný talíř a čekala, až všechno dojím. Když jsem odmítla, urazila se. „To ti moje jídlo nechutná? Dělám to pro vás!“

Jednou jsem si přinesla vlastní oběd – pečené kuře bez kůže a zeleninový salát. Máma na mě koukala jako na zrádce. „Tohle doma nechci vidět! Vyhodím to do koše.“ A taky to udělala. Moje jídlo skončilo v odpadcích a já seděla u stolu s hlavou sklopenou, zatímco mi na talíř přistála další porce svíčkové.

Moje mladší sestra Klára na mě koukala s obdivem i strachem. „Nebojíš se jí odporovat?“ šeptla mi jednou večer v pokoji. „Bojím,“ přiznala jsem. „Ale nechci už žít takhle.“

Čím víc jsem se snažila změnit svůj životní styl, tím víc mě máma tlačila zpátky do starých kolejí. Každá návštěva domova byla bojem – nejen s jídlem, ale hlavně s pocitem viny. „Jsi nevděčná,“ říkala mi máma často. „Já bych pro vás udělala první poslední a ty mi tohle děláš.“

Jednou při rodinném obědě prasklo něco i ve mně. Máma přede všemi prohlásila: „Jana si myslí, že je lepší než my ostatní.“ Všichni ztichli. Táta se díval do talíře, teta Alena se uchechtla a Klára měla slzy v očích.

„Nejsem lepší,“ řekla jsem tiše. „Jen chci být zdravá. Nechci skončit jako babička – s cukrovkou a vysokým tlakem.“

Máma vstala od stolu a odešla do kuchyně. Všichni jsme seděli v trapném tichu. Po chvíli za mnou přišla Klára a objala mě. „Já tě chápu,“ zašeptala.

Po tom incidentu jsem domů chodila méně často. Máma mi volala a vyčítala mi, že už ji nemám ráda. Ale já jsem věděla, že musím myslet i na sebe.

Jednoho dne mi zavolala Klára: „Jano, máma je v nemocnici. Zase jí stoupl tlak.“ Rozběhla jsem se tam hned po práci. Máma ležela na lůžku bledá a unavená.

„Promiň,“ řekla jsem jí tiše. „Nechtěla jsem tě zranit.“

Máma se na mě podívala s očima plnýma slz: „Já jen chtěla, abys byla šťastná…“

„Ale mami,“ vzlykla jsem, „štěstí není jen v jídle.“

Od té doby jsme spolu začaly mluvit jinak. Bylo to těžké – obě jsme musely překonat roky nepochopení a bolesti. Ale pomalu jsme nacházely cestu zpět k sobě.

Dnes už si nosím svoje krabičky bez výčitek a máma občas ochutná i něco z mého jídla. Není to dokonalé, ale je to lepší.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je v českých rodinách tak těžké přijmout změnu? Musíme opravdu vždycky jíst to, co nám bylo servírováno celý život? Co si o tom myslíte vy?