Když můj manžel dal všechnu mou práci své matce – česká rodinná bouře od kuchyně

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když jsem stála před prázdnou lednicí. Ještě včera večer byla plná – svíčková, guláš, domácí knedlíky, dokonce i jablečný závin, na který jsem byla pyšná. Všechno pryč. Otočila jsem se na něj, jak seděl v obýváku s mobilem v ruce a tvářil se, jako by se nic nestalo.

„Co se děje?“ zvedl oči od displeje.

„Kde je všechno jídlo? Vařila jsem celý víkend! Pro nás! Pro děti! A teď tu není ani kousek.“

Petr pokrčil rameny. „Maminka říkala, že je unavená a nemá čas vařit. Tak jsem jí to odnesl. Má to teď těžké.“

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. „A to jsi mi nemohl aspoň říct? Nebo se zeptat?“

„No tak, vždyť je to jen jídlo. Uvaříš zítra další.“

V tu chvíli mi v hlavě explodovala směs vzteku, smutku a bezmoci. Nebylo to poprvé, co Petr upřednostnil svou matku přede mnou. Ale tentokrát mě to zasáhlo jinak – jako by mi někdo vzal nejen jídlo, ale i kus sebeúcty.

Sedla jsem si ke stolu a snažila se popadnout dech. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsem ustoupila – když jeho matka Jana kritizovala moji svíčkovou („Já ji dělám jemnější, víš?“), když si Petr bez řečí bral její stranu ve všem možném („Maminka to myslí dobře…“), když mi Jana při každé návštěvě přerovnávala skříňky v kuchyni.

Tentokrát jsem ale cítila, že už dál nemůžu. Děti přišly ze svých pokojů a ptaly se, co bude k večeři. Musela jsem jim říct pravdu – že nic není. Viděla jsem v jejich očích zklamání i hlad.

Večer jsem seděla na balkoně s hrnkem studeného čaje a přemýšlela, kde se to ve mně zlomilo. Vzpomněla jsem si na mámu, jak mi vždycky říkala: „Nenech si všechno líbit, Hanko.“ Ale já si nechala líbit už příliš.

Druhý den ráno jsem šla do práce s těžkým srdcem. Kolegové si povídali o víkendových výletech a já jen mlčky seděla u počítače. Kamarádka Lenka si ke mně přisedla: „Co je s tebou? Vypadáš, jako bys nespala týden.“

Všechno jsem jí řekla. O jídle, o Janě, o Petrovi. Lenka se zamračila: „Tohle není normální, Hanko. Musíš mu říct, jak ti je.“

Celý den jsem přemýšlela, jak to udělat. Večer jsem doma našla Petra u televize. Děti byly u babičky – u té babičky.

„Musíme si promluvit,“ začala jsem tiše.

Petr vypnul televizi a povzdechl si: „Zase kvůli tomu jídlu?“

„Nejen kvůli jídlu. Kvůli všemu. Připadám si tu jako služka. Jako někdo, kdo nemá právo na svůj názor ani na svoje jídlo.“

Petr se zamračil: „Přeháníš.“

„Nepřeháním! Víš vůbec, jak mě to bolí? Že všechno, co udělám, můžeš kdykoli vzít a dát pryč? Že tvoje máma je pro tebe důležitější než já?“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr řekl: „Maminka je sama…“

„A já? Já tu nejsem? Já nejsem tvoje rodina?“

Petr mlčel a díval se do země. Poprvé za dlouhou dobu jsem viděla, že neví, co říct.

Další dny byly napjaté. Jana mi volala a děkovala za jídlo – prý bylo výborné. Cítila jsem hořkost i stud. Nechtěla jsem být ta zlá snacha, ale zároveň už ne ta neviditelná.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala svoje pocity – vztek, smutek i drobné radosti. Pomáhalo mi to ujasnit si, co chci.

Jednou večer přišel Petr za mnou do kuchyně. „Hanko… promiň. Asi jsem to přehnal.“

Podívala jsem se na něj dlouho a mlčky. „Chci vědět, že mě bereš vážně,“ řekla jsem nakonec.

„Budu se snažit,“ odpověděl tiše.

Začali jsme spolu víc mluvit – o tom, co nás trápí i těší. Petr slíbil, že příště se mě zeptá dřív, než něco udělá. A já sama sobě slíbila, že už nikdy nebudu mlčet jen proto, aby byl klid.

Není to dokonalé – Jana stále občas zavolá a naznačí, že bych mohla péct častěji „pro rodinu“. Ale já už vím, kde jsou moje hranice.

Někdy večer sedím u stolu a přemýšlím: Kolik žen v Česku zažívá něco podobného? Kolik z nás mlčí jen proto, že nechceme být za ty špatné? Možná je čas začít o tom mluvit nahlas…