Rozbité zrcadlo: Luciina cesta skrze zradu a hledání sebe sama

„Tomáši, kde jsi byl celou noc?“ vyhrkla jsem, sotva se dveře zabouchly a on si sundal kabát. Byla sobota ráno, děti ještě spaly a v bytě na Žižkově bylo ticho, které řezalo do uší. Tomáš se na mě ani nepodíval. „Byl jsem u Honzy, hráli jsme karty. Říkal jsem ti to.“ Jeho hlas byl klidný, až příliš klidný. V tu chvíli jsem věděla, že lže. Už několik měsíců byl jiný – odtažitý, podrážděný, často mizel z domu a jeho telefon byl najednou chráněný heslem.

Začala jsem být podezřívavá. Nechtěla jsem být ta žárlivá manželka, ale něco uvnitř mě křičelo, že je něco špatně. Jednoho večera, když usnul na gauči s mobilem v ruce, jsem to nevydržela. Odemkla jsem jeho telefon otiskem prstu – znal můj, nikdy by ho nenapadlo, že bych to udělala. A tam to bylo. Desítky zpráv s nějakou „Petrou“, fotky z výletů, kde byl s ní a s malou holčičkou. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že omdlím.

Druhý den ráno jsem mu položila mobil na stůl. „Kdo je Petra?“ zeptala jsem se tiše. Tomáš zbledl. „To není tak, jak si myslíš…“ začal koktat. „Tak jak to je?“ křičela jsem už hystericky. Děti se probudily a přišly do kuchyně. Snažila jsem se uklidnit, ale slzy mi tekly po tváři. Tomáš mlčel. Ten den odešel z bytu a já zůstala sama s dětmi a s hlavou plnou otázek.

Následující týdny byly peklo. Musela jsem chodit do práce do školky na Vinohradech, starat se o dvě malé děti a zároveň řešit rozpad manželství. Moje máma mi říkala: „Lucinko, musíš být silná kvůli dětem.“ Ale já měla pocit, že se dusím. Kamarádky mi radily, ať ho okamžitě vyhodím a začnu nový život. Jenže jak? Byli jsme spolu patnáct let, prošli jsme si hypotékou, rekonstrukcí bytu i smrtí mého táty.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Byla jsem špatná manželka? Nedávala jsem mu dost lásky? Nebo je chyba v něm? Vzpomněla jsem si na naši první dovolenou v Krkonoších, na smích našich dětí na Petříně i na to, jak jsme spolu snili o domku za Prahou.

Tomáš mi začal psát zprávy – nejdřív omluvy, pak výčitky, že mu bráním vídat děti. Jednou přišel domů opilý a začal křičet: „Ty za to můžeš! Kdybys nebyla taková hysterka…“ Děti plakaly v pokoji a já poprvé v životě pocítila vztek místo bolesti. „Dost!“ zakřičela jsem a vyhodila ho ven.

Začala jsem chodit k psycholožce paní Novotné. První sezení jsem jen brečela. „Lucie, musíte si uvědomit svou hodnotu,“ říkala mi klidně. „Tohle není vaše vina.“ Pomalu jsem začala chápat, že musím myslet i na sebe. Koupila jsem si nové šaty, začala běhat ve Stromovce a jednou večer vyrazila s kolegyněmi do kina.

Děti byly smutné, ptaly se na tátu. Snažila jsem se jim vysvětlit situaci co nejjemněji: „Tatínek teď bydlí jinde, ale pořád vás má rád.“ Bylo těžké vidět jejich slzy a cítit jejich nejistotu. Nejmladší Anička mi jednou řekla: „Mami, kdy už budeme zase všichni spolu?“ Rozplakala jsem se s ní.

Jednoho dne mi Tomáš oznámil, že čeká s Petrou další dítě. Byla to rána pod pás. Cítila jsem vztek i úlevu zároveň – už není cesty zpět. Rozvod proběhl rychleji, než jsem čekala. Soudkyně byla chladná a úřední – další případ do statistiky rozvodovosti v Česku.

Po rozvodu jsem měla pocit prázdnoty. Přátelé se rozdělili – někteří stáli při mně, jiní zůstali loajální Tomášovi. Máma mi pomáhala s dětmi a já si pomalu začala budovat nový život. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky v kulturním domě na Jižním Městě a poprvé po letech cítila radost z tvoření.

Jednoho dne mě oslovil soused Pavel – vdovec s dvěma syny. Pozval mě na kávu do kavárny na náměstí Jiřího z Poděbrad. Povídali jsme si celé odpoledne o dětech, o životě i o tom, jak těžké je začínat znovu. Nezamilovala jsem se hned – ale poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Dnes už vím, že život po zradě nekončí. Naučila jsem se mít ráda samu sebe – i se všemi jizvami a chybami. Děti jsou šťastné a já mám kolem sebe lidi, kterým mohu věřit.

Někdy si ale večer před spaním kladu otázku: Proč lidé nejvíc ubližují těm, které milují? A jak dlouho trvá, než člověk opravdu odpustí – sobě i druhým?